29/03/2026
VSTAL Z MRTVÝCH KRISTUS!
Uběhne ještě pár dní a my se znovu po roce pozdravíme tímto pozdravem. Je to starý paschální pozdrav, kterým se zdravili křesťané již v prvních staletích existence Kristovy církve. Pozdrav, který každý z nás dobře známe. Možná až tak dobře, že už ani moc nevnímáme obsah té jednoduché věty ... Je to tak trochu jako s obyčejným „Dobrý den!“ – zdravíme tak kohokoli, často aniž bychom tomu člověku přáli cokoli, natož pak dobrý den. Prostě pozdrav. Co v tom hledat jiného. Aniž si to ovšem uvědomujeme je v tom vážný duchovní problém. Tomu problému bychom mohli dát i přiléhavé jméno, totiž „všednost“, nebo ještě lépe „rutina“.
V průběhu celého liturgického roku slavíme v církvi celou řadu svátků. My je dobře známe a známe i jejich obsah a význam – nebo si alespoň myslíme, že známe. Celá ta řada svátků pomalu plyne v čase a my plyneme spolu s nimi. Není to tak, že bychom je nevnímali, jenom je prostě nějak neumíme opravdu prožít. „Pomni, abys den sváteční světil“, toto významné přikázání Desatera se v našem chápání vyprázdnilo a stala se z něj jen „obyčejná“ povinnost. Ale jeho smysl nespočívá v povinnosti, ani zdaleka. Jeho nejvlastnějším smyslem je příležitost, možnost člověka vystoupit ze všednosti, z každodenních navyklých schémat, způsobů myšlení a pořádků, kterých se tak rádi přidržujeme s pocitem, že nám dávají naše jistoty. Držíme si jich tak pevně, až se z toho časem stává křeč a my zjišťujeme, že se jich už ani pustit nemůžeme. Svátky jsou příležitostí si to uvědomit a vystoupit z toho. Nejde přitom ani tak o jejich vnější podobu nebo o způsoby, jakými je oslavujeme – neboť přiznejme si, že i z toho se časem stává jen ona výše zmiňovaná rutina – ale mnohem více jde o náš vnitřní prožitek svátku. Jde o to mít svátek v srdci, nikoli jen kolem sebe v hromadách svátečních pokrmů na stole a v bujarém povinném veselí.
Pascha je svátek svátků. Pascha je korunou liturgického roku. Pascha je momentem, kdy člověk může přijmout a prožít svou vlastní nesmrtelnost. Neboť to moře každodenní všednosti a rutiny, které nás obklopuje, je ve skutečnosti hlubokou bažinou smrti – každodenního a nezadržitelného umírání. Je to náš hrob. A skutečná pascha začíná tím, že člověk tento hrob opustí. Vstane z mrtvých. Jsme hluboce přesvědčeni o tom, že vzkříšení je věcí jakési vzdálené budoucnosti, ale není tomu tak. Již ranní křesťané věděli a učili, že pokud nevstaneme z mrtvých ještě před svou smrtí, pak se nějakého vzkříšení dočkáme jen stěží po ní. Vzkříšení je věcí přítomnosti. Kristus nám to ukazuje na svém vlastním příkladu. Jeho vzkříšení je naším vzkříšením. Jeho život je naším životem. Jeho vzkříšené lidství je naším lidstvím. A to celé je Pascha Kristova, onen svátek svátků, který v nejbližších dnech budeme mít příležitost oslavit, tedy prožít. A koncentrátem tohoto svátku je paschální pozdrav: Vstal z mrtvých Kristus! A my bychom k tomu mohli dodat parafrázi třetího přikázání Desatera: Pomni, člověče, abys spolu s ním povstal z mrtvých i ty!
Moji drazí, přeji vám všem krásnou a požehnanou Paschu Kristovu, vnitřní radost, světlo a svátek v srdci, a hojnost Božího požehnání! Přijměte pozvání ke svátečním bohoslužbám v kapli sv. Ivana Českého ve Zlíně.
V Kristu váš
Petr Klokočka
