01/09/2026
22. neděle v mezidobí: mše svatá s žehnáním školních batohů
Tato neděle se nesla ve znamení končících prázdnin a začátku nového školního roku. Dnešní krásné texty vyložil otec Michal z pohledu pedagogiky, tedy vedení dítěte k dospělosti. S pedagogikou, tedy posunem od dětinského k dospělému bychom neměli přestat v žádném věku. Vzdělávání a zrání k dospělosti je často přirovnáváno k božskému plamenu, symbolu zápalu pro věc. Plamen může hořet silně, ale může i (vy)hořet. Takové „vyhoření“ vidíme i v dnešním prvním čtení. Jeremiáš se vyznává z toho, že se prorocky nadchnul pro Boží poslání, totiž mírové apely vůči vládnoucí judské moci, která spoléhala na to, že zajistí bezpečí země spojenectvím s Egyptem. Jeremiáš prorocky vidí fatální následky takové politiky, která přinese porážku a zničení Judska ze strany Babylonie. Jeremiáš ovšem není slyšen, je vysmíván, zažívá reálné vyhoření a chce svěřený úkol opustit. Zmizelo všechno původní nadšení. Zlomový okamžik nastává, když Jeremiáš v daném prorockém úkolu vytrvá i když mu to nepůsobí žádnou radost a pocitové potěšení. Podobné zklamání a „vyhoření“ zažívá i Petr v evangeliu. Oblíbil si totiž určitou představu Ježíše, když ale přichází slovo o utrpení, Petrovo nadšení se vytratí. Ježíš však vede Petra (i nás všechny) k dospělému následování. Obvykle se stává, že se pro něco nadchneme, třeba v našem životě víry, a dané poslání či úkol nás baví a cítíme se u toho příjemně. Pak ale přijde krize vyhoření, kdy všechny příjemné pocity zmizí. Ale právě když z dané činnosti nic nemám a přesto vytrvám, to je znak dospělosti. Svym slovem o nesení vlastniho kříže Ježíš říká, kdo chceš jít za mnou, nezůstávej v té první „zamilovanosti“ a potěšení, vezmi celý svůj úděl „kříž“ a následuj mě. Je třeba zdůraznit, že vize kříže není nějaké samoúčelné velebení bolesti. Je to zdůraznění, že žádná prvotní zamilovanost nevydrží věčně. Kdybychom chtěli být pořád v jakési „první lásce“ a nikam se neposunuli, jaký by měl náš život smysl? Mohli bychom tak, Ježíšovými slovy, získat „celý svět“ s jeho požitky, ale „ztratit“ svou duši. A jak tato Jeremiášova a Petrova krize souvisí s námi? I my budeme jistě v nadcházejícím školním roce prožívat vedle radostí a úspěchů také chvíle všední a náročné, kdy budeme unavení a bez energie. Nicméně stále v sobě máme udržovat ten plamen, se kterým budeme ve věrnosti plnit svěřené úkoly. To je dospělost a naše „duchovní bohoslužba“, totiž s Boží pomocí hledat a činit to, co je dokonalé i když se nám třeba zrovna nebude chtít. Nakonec vyslovil otec Michal spontánní a krásnou modlitbu nad všemi, kdo se v dětském i dospělém věku chtějí posouvat od dětinskosti směrem k opravdové dospělosti. Jako symbol požehnání pokropil školní batohy u oltáře. Byla to mimořádně krásná a požehnaná neděle.
