02/04/2026
VELKOPÁTEČNÍ KÁZÁNÍ bratra faráře Marka Feigla z Votic -
O HOJIVÉ MOCI KRISTOVA KŘÍŽE
Votice 3. dubna 2026
Základ kázání: Ef 2,13-22 (Další liturgické čtení: Mk 15)
(biblický text: 13Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
14V něm je náš pokoj, on dvojí spojil vjedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil
15zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.
16Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.
17Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.
18A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.
19Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině.
20Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
21V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu;
22v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.) - Epištola Efezským 2,13-22
Sestry a bratři, milí všichni přítomní,
žijeme v rozdělené společnosti, o tom nemůže být pochyb. Slyšíme často různé představitele státu, herce, novináře nebo jiné veřejně činné osobnosti, které o rozdělenosti či přímo rozbitosti společnosti hovoří. Stýskají si na ni, ukazují rozdělení a neporozumění společnosti na rozličných příkladech, aniž by mohlo být blíže zřejmé, jak by tuto rozpornost ve společnosti řešili – jak by rozdělenou společnost léčili hodnotově, nebo i po praktické stránce. Dají se duše vzdělávat ke sjednocení, v národě, ve státní společnosti? Představuje vůbec jednota ve společnosti nějakou hodnotu? Nečpí spíše totalitářstvím než čímkoli jiným? Má tedy nějaká skupina ve společnosti slevit ze svých postojů a přizpůsobit se jiné? Jak by se to asi tak mělo udělat, když skoro každý z nás věří, že má nebo alespoň zná pravdu a nepravdivost vidí spíše u druhých? Sami zakoušíme, jaký odpor máme k nějakému diktování smýšlení zvenčí, příkazem, pokynem, nebo dokonce hrozbou sankcí nebo společenskou izolací.
Ve skutečnosti ale vůbec nemůžeme mít za to, že když zakoušíme společnost nějak rozdělenou, že se tu setkáváme s nějakým novějším fenoménem, který starý dobrý svět včerejška neznal. Společnost byla evidentně rozdělená vždycky, podle všelijakých plotů. Dovedeme si vůbec představit nerozdělenou společnost, nebo společnost nerozdělených myslí, nerozdělených srdcí? Možná v nějakém pravěkém nebo indiánském kmeni, o jejichž skutečném životě a každodennosti toho ale také příliš mnoho nevíme. Ale víme, že přece už jenom rodiny jsou nebo byly vždycky v hojné míře nějak rozpolcené, leckdy znenáviděné. Neúcta ke stáří, despekt k mládí, manželské rozepře, chladnost, krutost ve vztazích k partnerům, dětem i rodičům. Velmi bychom si lhali do kapsy, kdybychom tyto záležitosti lacino připisovaly současné době a neviděli jejich odvěkost. "Maryša" bratří Mrštíků, romány Karla Václava Raise nebo Josefa Karla Šlejhara, ale už antická Sofoklova tragédie "Antigoné" ukazují hrůzné neporozumění a příkré, až démonické krutosti, které jsou si schopni tropit ti, kteří by si měli být nejbližšími, totiž lidé v úzkém rodinném kruhu. Možná dokonce jejich dlouhodobá blízkost je vede ke stupňování toho nejzlověstnějšího, co se v jejich duších nachází... Jak tedy můžeme chtít jednotnou společnost, sjednocený národ, když je už jenom úzké příbuzenské spojenectví tak notoricky nesnadné sjednotit, uvést do něho pokoj a soulad?
A k tomu si připočtěme hluboká odcizení či přímo nepřátelství mezi národy, náboženskými vyznáními, různými komunitami a etniky: záležitosti bolestně současné, ale opět prastaré. Nežijeme v příliš mírových dobách, a míru bylo vždycky spíše pomálu. Můžeme vidět negativní pnutí mezi bohatými a chudými, mezi různými vrstvami společnosti: příkré rozdíly v majetcích, možnostech, vzdělání, moci, příkré rozdíly v životních zájmech mezi nimi. I v evangeliích vidíme arogantní vztahy velekněží a zákoníků k prostým, a zvláště mimojeruzalémským, venkovským Židům. I v četbě starozákonních proroků se setkáváme snad na každé stránce s tepáním nespravedlností, zlořádů, bezcitnosti bohatých vůči chudším. Ale rovněž závistivost, kterou leckdy zkratkovitě připisujeme malým českým poměrům, představuje v historii univerzálnější fenomén, než by nám bylo milo. Svět tedy můžeme vidět ne jako dnes rozhádaný a rozbitý, ale jako vždycky rozbitý.
Epištola Efezským hodně myslí na jedno závažné rozdělení společnosti a civilizace, které nám už dnes nebude třeba samo o sobě mnoho říkat, nebo ho nebudeme pociťovat jako závažné – ale můžeme toto rozdělení vzít jako příklad zásadních rozdělení lecjakých jiných. Sami jsme součástí jiného civilizačního okruhu, jiné doby a žijeme jinou všednodennost. Proto pro nás rozdělení Židů a pohanů nemůže představovat žitou skutečnost, ale mějme je tu za archetyp rozdělení společnosti, vztahů, za rozpad, fragmentaci světa vůbec. Židé i pohané mají jiný typ života, jiné bohy, jiné zvyky, samozřejmě jinou řeč, jiná jídla, jiný model rodinného života i jinou morálku. A tu nám řekne Epištola Efezským, že Kristus na kříži toto rozdělení v nějakém smyslu zahojil, zacelil. "V Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev." (Ef 2,13) Skutečně tu musí zásadně běžet o Krista ne tak, jak se narodil v Betlémě, ne o jeho všemožné zázraky a učení, ale v tuto chvíli prvořadě musí běžet o Krista na Velký pátek na kopečku Golgotha za Jeruzalémem ukřižovaného – když tu List Efezským mluví přímo o Ježíšově "prolité krvi". Na kříži Ježíšově se prý odehrálo něco se silně sjednocujícím potenciálem pro lidi a pro celé lidstvo. Odehrálo se na kříži něco, co může strhnout rozličné bariéry, které mezi sebou všemožně stavíme, ať už z důvodů marnivých, nebo třeba i dosti závažných. "Oba dva (totiž židovství i všemožné pohanství) (Kristus) usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí." (Ef 2,16-17) I tady, z dalších veršů epištoly tedy zaslechneme, že běží o Kristův kříž, že usmíření se odehrálo na kříži, na který byl Ježíš přibit. Jak je to možné? Jak celou tuto odpověď křesťanské víry uchopit, aniž bychom se zapletli do běžných nicneříkajících frází o vykoupení a spáse?
Běží zřejmě o ten rozměr altruismu, soucitu, milosrdenství, lásky a oběti, který charakterizoval celé Ježíšovo působení, jeho učení a konání – a na kříži se dovršilo. Kříž se stal hlavním poselstvím a zároveň symbolem Krista. Použil jsem před chvílí slovo „altruismus“, že prý Kristovo konání i učení bylo altruistické: to znamená zásadně dávající přednost druhým před sebou. Opak jakéhokoli egoismu, naopak obětující se za druhé – za dobré a dokonce i za ty nedobré, zkrátka za všechny. Kříž Ježíše Krista na Golgotě jeruzalémské se stal symbolem oběti. Ježíš se vydává do Jeruzaléma: zcela dobrovolně. Kdyby působil v krajině judské a galilejské jako předtím, nechali by ho velekněží i Římané zřejmě být. Ježíš Kristus přesto do Jeruzaléma přišel, nechal se odsoudit, neřekl nic na svou obranu, strpěl svou pohanu a mučivou a nespravedlivou popravu. K tomu všemu připočtěme, že šlo o jednorozeného Syna Božího. Někoho disponujícího jedinečným vztahem k Bohu tolik mocnému, který by ho jistě vysvobodil. Ježíš však přišel, poddal se nenávisti druhých, nenávisti moci, potupě zdánlivé prohry. Boží Syn převzal nejpotupnější a nejbolavější smrt, která tu byla, aby ukázal lidstvu a každému, kdo chce vidět a slyšet, že nelpění na sobě a na ničem svém, naprostá odkázanost svého života nikoli na sebe, ale na Boha a na bližní je je více než egoismus. Že nelpění na ničem „svém“ a láska ke druhým, otevřenost druhým, vydání se druhým znamená více, než je dokonce i přirozený a pochopitelný egoismus. V běžném právním stavu po nás nikdo nemůže žádat, abychom se vzdali svého normálního egoismu: abychom se třeba sebrali a abychom svůj vlastníma rukama postavený byt zadarmo uvolnili někomu jinému a šli sami bydlet pod most, jen tak, pro nic za nic. V reáliích našeho života by to bylo zcela absurdní. Ježíš ale učinil něco ještě propastnějšího: vzdal se ne svého domu nebo nějakého svého měšce peněz nebo nějakého vztahu či mocenské funkce– vzdal se svého života. Zahodil, viděno očima tohoto světa, zahodil svůj život. A zahodil ho, aby světu ukázal, že tento život není všechno, není tolik důležitý jako oběť, jako láska. Ježíšovo jednání před ukřižováním, jednání zcela nenásilné, nemstivé, se dovršilo touto obětí na kříži: postavením vlastní láskyplné nemstivosti a nelpění na vlastním zájmu – proti zaslepenému, pyšnému, egomaniackému zlu nenávistníků, kteří ho na kříž přibili.
Takto máme žít kristovsky: máme se duchovně přibít na kříž, máme zahodit svou egománii, svůj zájem – ano, i přirozený zájem, i legitimní zájem – máme se zbavit všeho egoistického, sobeckého balastu uvnitř nás. Ježíš se vydal smrti na kříži, kam ho mučivě přitloukli zlí lidé. My si máme svůj život klidně i nechat – jaký je už toto rozdíl proti oběti Kristově! – ale altruisticky, neboli obětavě a ve jménu lásky k Bohu a bližním máme přehodnotit ve svém životě všechno ostatní. Máme být nikoli sami sebou, ale máme žít službou Bohu a druhým. Tento zásadní étos máme vdechnout do svého pobývání zde ve světě: inspirováni v tomto právě obětí Božího Syna Ježíše Krista na kříži. – A pokud toto učiníme, pokud ze sebe nechceme mít to, co chceme být sami, ale otevřeme se radikálně Bohu a druhým, obětujeme se jim – potom uvidíme malichernost, přebytečnost všech ostatních bariér, hradeb, protivenství. Ve světle Kristovy oběti je pak nepodstatné, zcela mimo životní zájem, jestli jsme Češi nebo Němci, ženy nebo muži, staří nebo mladí, lépe či hůře finančně situovaní, bílé nebo černé nebo žluté barvy pleti, jestli žijeme na severní polokouli nebo na jižní, jestli jsme továrníci nebo hasiči, konzervativní nebo progresivní, heterosexuální nebo homosexuální, katoličtí nebo evangeličtí, jestli se oblékáme rádi do saka a kravaty nebo do batikovaného trička, anebo jestli jsme původně židovští nebo pohanští, řečeno slovy Epištoly Efezským. Kdokoli je rozhodnutý vnitřně se zříci sobectví a stát se duší Boží, ten tímto ztratí sebe, ale sjednotí se se vším Božím stvořením: stane se s křesťany jedním velkým neporazitelným kmenem, Boží rodinou (Ef 2,19), stavbou Božího chrámu (2,21), říkají nakonec verše epištoly.
Proč tedy není svět, náš svět, i současný svět i ve skutečnosti tímto stvořeným ideálem spontánního sjednocení Božího Stvoření v jedné Boží láskyplné náruči? Mluvil jsem už v počátku kázání o té námi všemi zakoušené rozbitosti, rozporuplností naší a zřejmě i každé lidské pospolitosti: věru není altruistickou, láskyplnou, milosrdnou a sjednocenou. Jsou snad i křesťané nějak sjednoceněnější, nebo ještě svárlivější než druzí? Tento ideál jednoty Stvoření není pozváním k hotovému stolu. Je pozváním k práci na Boží stavbě (Ef 2,20-22), a té práce se má účastnit každý, kdo si chce říkat křesťanem. A nežádá se na této Boží stavbě práce se zednickou lžící, cihlami, míchačkou a jeřábem, ale práce ještě těžší: práce s vlastním egoismem, práce na překonávání svého sobectví ve jménu upřednostňování druhého, na prvním místě Božího; práce na upřednostňování lásky před sebeláskou. Amen.
