28/06/2026
Příběh mistra Jün-mena
Jün-men se narodil v roce 864. Stal se mnichem už v mladém věku a všechny mnišské sliby přijal ve věku dvaceti let. Nejprve studoval texty zabývající se mnišskou disciplínou. Po nějakém čase začal být nespokojený. Když mu bylo dvacet dva let, vydal se na cestu, aby
navštívil zenového mistra Mu-čoa (Bukušu, Mokču). Když je v těchto příbězích napsáno, že „ušel cestu“, znamená to, že opravdu urazil pořádný kus cesty. V tehdejší Číně nic nebylo blízko. S největší pravděpodobností musel před tím, než dorazil na místo, kde Mu-čou žil, ujít pěšky stovky mil.
Mu-čou kdysi býval hlavním mnichem v klášteře zenového mistra Chuang-poa (Obaku, Hwangbjok), nyní však byl zpět ve své rodné vsi, staral se o svou starou matku a mnišským životem již nežil. Bydlel v malé chýši a na živobytí a podporu matky si vydělával výrobou a prodejem slaměných sandálů. Měl pověst samotáře, který je prudký a nevyzpytatelný.
Když Mu-čou uviděl Jün-mena přicházet, vešel do své chýše a zavřel dveře. Jün-men přišel ke dveřím a zaťukal. Mu-čou řekl:
„Kdo je to?“
„To jsem já, Jün-men.“
„Co chceš?“
„Nemám v sobě zcela jasno a přišel jsem, abys mě poučil.“
Mu-čou otevřel dveře, změřil si ho od hlavy k patě a zase dveře zavřel.
V příběhu se praví, že takto to pokračovalo další tři dny. Třetího dne, v okamžiku, kdy mu chtěl Mu-čou zavřít dveře před nosem, vklouzl Jün-men, který mezitím nabral kuráž, dovnitř. Mu-čou
ho okamžitě popadl za límec a vybafl na něj: „Řekni to! Řekni to!“ Jün-men zaváhal. V tu chvíli ho Mu-čou vystrčil ven se slovy: „Nepoužitelný materiál!“ a zavřel dveře.
Nejjednodušší verze příběhu říká, že právě v té chvíli dosáhl Jünmen osvícení. Další verze, o něco košatější, obsahují drama, a dokonce mají i jistý nádech magie. V jedné z nich, v okamžiku, kdy se ho Mu-čou chystá vystrčit ze dveří, se Jün-men vzepře, strčí nohu do dveří, a ty tak nelze dovřít. Ale Mu-čou Jün-menovu nohu přivře. Krajní verze tvrdí, že mu končetinu zlomil a že Jün-men v tu chvíli dosáhl osvícení. To je bolest osvícení! Někteří lidé tomu
porozumí ve chvíli, kdy sedí zenové ústraní. Po několika hodinách, kdy ve svých nohou a zádech necítíte nic jiného než bolest, se může stát, že se s tímto prožitkem zcela sjednotíte a něco se ve vás otevře.
Vraťme se ale k Jün-menovu příběhu. Po svém prožitku osvícení zůstal s Mu-čouem asi pět let. Pak mu Mu-čou doporučil, aby šel navštívit zenového mistra Süe-fenga (Seppo, Solbong). A
tak se znova vydal na cestu. Když Jün-men dorazil do vesnice na úpatí hory – klášter stál na jejím vrcholu – potkal jiného mnicha. Zeptal se ho: „Míříš nahoru do kláštera?“ Mnich přikývl.
Na to mu Jün-men řekl: „Až tam budeš, byl bych rád, kdybys zenovému mistrovi Süe-fengovi položil otázku, ale neprozrazuj mu, kdo se ptá. Dělej, jako by ta otázka byla tvá vlastní.“
Krátce nato, co mnich do kláštera dorazil, se Süe-feng objevil v hlavní hale a vystoupil na pódium, aby odtud odpovídal na otázky. Mnich podle instrukcí Jün-mena předstoupil a zeptal se: „Starší bratře, kdy sundáš jho ze svého krku?“ Süe-feng sestoupil z pódia, popadl mnicha a vybafl: „Mluv! Mluv!“ Mnich nevěděl, co má říct. Süe-feng řekl: „Ta otázka není tvoje,“ a odstrčil ho. Mnich si ale stál za svým: „Ale ano, je to moje otázka.“ Süe-feng nechal zavolat pomocníka a požádal ho: „Přines provaz a nějaké velké hole.“ Když mnichovi došlo, že se schyluje k výprasku, vzal svá slova zpět:
„To mnich, který je dole ve vesnici, mě požádal, abych tu otázku
položil.“ Nato Süe-feng přikázal: „Jděte do vesnice a přivítejte učitele pěti set žáků.“
Jün-men tehdy ještě nebyl učitelem, byl jen putující mnich, ale vystoupal nahoru do kláštera a připojil se k Süe-fengově komunitě. Neměl žádné zvláštní postavení, byl prostě jen dalším členem shromáždění. Zůstal zde nějakých sedm nebo osm let. Potom, když už mu táhlo na čtyřicet, se znova sbalil a dalších deset let putoval Čínou. Nakonec se zastavil ve městě Šao-kuan. Nejprve navštívil
chrám Šestého patriarchy. Potom se vydal do kláštera zenového mistra Žu-mina.
Žu-min doposud nikdy neustanovoval ve svém shromáždění stálého hlavního mnicha. (Hlavní mnich je v pořadí druhým řídícím a velícím, který dohlíží na meditační sál.)
Žu-min však čas od času prohodil podivnou narážku jako: „Nyní se narodil hlavní mnich.“ Nebo o několik let později: „Nyní si hlavní mnich hraje se svými hračkami.“ A po několika dalších letech: „Teď se hlavní mnich stará o dobytek na poli.“ A takto pokračoval mnoho let.
Potom jednoho dne oznámil: „Hlavní mnich je před branou.“
A tehdy přišel Jün-men. Dostalo se mu zde pozice hlavního mnicha a v této funkci zůstal sedm nebo osm let. Když poté starý opat zemřel, zastával Jün-men jeho práci. Teprve když mu bylo padesát pět, tak se stal zenovým mistrem. Pak třicet let učil, až do své smrti.
Nejvíce ohromující a nejdramatičtější částí tohoto příběhu pro mě není osvícení při zlomené noze nebo mistrova jasnovidnost spojená s příchodem hlavního mnicha. Tím nejmagičtějším je zde Jün-menova houževnatost. Mnich, který studoval po mnoho let a putoval po celé Číně, a přesto na sebe nevzal zodpovědnost vyučovat, dokud nenabyl věku padesáti pěti let. Jeho příklad je podnětem pro duchovní praxi. Přivádí nás k uvědomění, že opravdová zralost jde ruku v ruce s časem a je mnohem důležitější než nějaký zvláštní zážitek, titul nebo samotný prožitek dosažení.
- Neúspěch plný elegance, příručka zenových koanů, Richard Shrobe (kniha vyjde na podzim 2026)
