Tato stránka na neformální bázi sdružuje všechny ty, kteří se zajímají o osud objektu bývalé podmokelské synagogy. Stránka neslouží komerčním zájmům, představuje výhradně platformu pro svobodné šíření informací o dění kolem podmokelské synagogy. Historie objektu
Podmokelská synagoga je spolu se synagogou dlouhoveskou prvně jmenována v soupisu Židů, žijících koncem roku 1723 na tehdy sjednocených
statcích Dlouhá Ves a Podmokly. Ve vztahu k Podmoklům tehdejší správce panství v soupisu uvedl, že zdejší Židé „verrichten ihre Gebeth auf dem Boden und haben auch ein Begrebnis“. Jak o tom referují zprávy očitých svědků z roku 1820, podlehla kolem roku 1782 synagoga spolu s dalšími 16, vesměs dřevěnými domky, plamenům. Ačkoliv byl zápis pořízen zřejmě až po zřízení nové synagogy, je možné předpokládat, že již v 80. století disponovala podmokelská náboženská obec synagogou / modlitebnou v samostatném domě. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel statku Johann von Puteani obnovit nejen synagogu, ale pro pohořelé židovské obyvatele vystavěl také jednolitý trakt řadových domků, přiléhajících k synagoze a lemujících hlavní cestu ve směru na Sušici. Tak se domky spolu se synagogou ocitly v majetku vrchnosti. Ta ji však krátce poté, smlouvou z 23. října 1794, odprodala židovské náboženské obci v Podmoklech. Náboženská obec se za ni zavázala zaplatit kupní cenu 300 zlatých, každoročně odvádět dalších 7 zlatých za byt pro učitele (označený č. p. 10) a 13 zlatých za byt pro kantora. Krátce po roce 1820 připadla synagoga spolu s dalšími židovskými domy v obci Josefu Šebestovi. Na rozdíl od dalších kupních smluv, jejichž platnost byla novým majitelem napadena, zůstal kontrakt na synagogu z roku 1794 v platnosti a při zakládání nové pozemkové knihy pro obec Podmokly byl na jejím základě proveden vklad vlastnického práva právě pro „Judengemeinde zu Podmok“. V roce 1837 se synagoga, tentokráte již bez čísla popisného, nacházela na stavební parcele č. 35 o výměře 30 čtverečných sáhů (více než 108 m2). Obdobně, jako přilehlé domky č. VI a VII byla také budova synagogy částečně obytným stavením s minimálně dvěma oddělenými byty v přízemních prostorách. Vyjma podmokelských členů náboženské obce však synagogu navštěvovali také Židé z dalších přidružených obcí. V roce 1873 za doposud nejasných okolností podlehla podmokelská synagoga plamenům podruhé. Zcela zničen nebyl pouze mobiliář spolu s matričními knihami, ale také samotná budova, která údajně vyhořela téměř až do základů. Z budovy se dochovalo pouze zdivo a dva svitky Tóry („einiges Mauerwerk und 2 Gesetzrollen“). Tehdejší představený obce, žichovický rodák Leopold Steiner vyvinul v té době značné úsilí, aby obci zajistil potřebné finanční prostředky. Na znovuobnovení synagogy přispěli nejen členové místního náboženského spolku, ale také náboženské obce v Horažďovicích a Nepomuku. Židovská náboženská obec v Plzni věnovala podmokelským souvěrcům střešní krytinu v hodnotě téměř devadesáti zlatých. I přesto však nepočetná židovská komunita v Podmoklech trpěla nedostatkem finančních prostředků. Na základě cenového odhadu, který dodali Václav Schwarz z Mokrosuk a Jan Mirvald ze Sušice, byla o tři roky později stavba za 800 zlatých zadána sušickému stavebníku Josefu Schwarzovi. Ten však krátce na to zemřel a i když se jeho pozůstalá žena zavázala stavbu dokončit, obecní pokladna byla již ve schodku a tak se práce v polovině roku 1878 zřejmě zcela zastavily. Nový přestavený tehdy již náboženského spolku Samuel Kohn se i přesto snažil stavbu dokončit a v březnu téhož roku se skrze dvorskou rabínskou kancelář obrátil přímo k císařskému dvoru do Vídně, kde žádal o příspěvek 100 zlatých, které k dokončení potřebných prací na synagoze chyběly. Z dochovaných materiálů není zcela zřejmé, v jakém rozsahu se Samuelu Kohnovi podařilo obnovu realizovat. let již podmokelský náboženský spolek nedisponoval ani dostatečným počtem členů, kteří by se mohli účastnit na bohoslužbách a není proto příliš pravděpodobné, že by se po roce 1878 liturgický život do synagogy na delší dobu navrátil. V době zmíněného požáru se však ve vlastnictví zdejšího spolku nenacházela celá budova, ale pouze první patro. Krátce před ním koupili část přízemních prostor domu manželé Josef a Ludmila Holečkovi. Druhá část přízemí přešla v roce 1877 do vlastnictví Ondřeje a Josefy Caisových. Po rozpuštění podmokelského náboženského spolku a přičlenění zbývajících členů pod obvod ŽNO v Sušici v letech 1890 - 1893, přešlo do majetku sušické obce také horní patro synagogy. Dne 12. února 1900 pak představený Židovské náboženské obce v Sušici JUDr. Ludvík Fürth odprodal za 510 rakousko-uherských korun zbývající část synagogy opět manželům Caisovým. Nejpozději v této době obdržela synagoga také nové č. Přízemní prostory byly postupně proměněny v chlévy a v dalších letech prošly částečnou adaptací také prostory v prvním patře.
