01/04/2026
🙏🏻🍀Farského přání k Velikonocům i k politice
Existuje řada citátů ve smyslu: „Kdo nezná minulost, nepochopí přítomnost, neboť současné události jsou přímým důsledkem minulých dějů.“ Proto řekněme s filosofem Georgem Santayanou, kterého opsal politik Churchil: „Ignorování historických chyb vede k jejich nutnému opakování.“
Podobné uvažování nás vede k častému listování minulými čísly Českého zápasu. Tentokrát jsme vybrali článek, který napsal Karel Farský před sto lety a nazval „K Velikonocům československým 1926.
Pokračujme Farského článkem jeho odpověďmi a z technických důvodů jen prostým přepisem jeho vět.
Na konstatování, že se nemáme vymlouvat na politiky, pokračuje: „Přiznejme si přec už jednou, že naše politika, bude taková, jakou si budeme dělat, a náš celonárodní život, že bude jenom výslednicí našeho všeobecného života a snažení soukromého.“
Vynechme odstavec o „odrakoušťování“ a pokračujme dále tím, co z minulosti nás může upozornit na přítomnost. Nenacházíme se sice po válce, jako tehdy, ale právě dějící se války prožíváme a tak situace je obdobná. Zde Karel Farský o politice dále pokračuje:
„Naše vlast je zasažena krizí, která jde světem poválečným.
Tuto krizi neodstraníme ani vzájemným obviňováním jeden druhého, ani neústupným vydíráním jeden na druhém.
My se potřebujeme vzchopit k činorodému tvoření nových hodnot životních a snad i k úspornému uskrovnění svých obecných potřeb… Pokusme se o to, aby bylo víc, co jíst, aby si každý mohl opatřit, co potřebuje na sebe, aby se lépe bydlelo; aby se ale také zbytečně nerozhazovalo pitím, kouřením, zbytečným luxusem draho placeným do ciziny. Kdyby bylo možné zachytit miliardy, které tím vším promarníme a položit je mezi rozvaděné politické strany, bylo by po nesnázi, neboť byla by rozřešena i otázka požitková i celní.“
To, jak vykonat nápravu, Farský vidí takto:
„To všechno nebude z ničeho. To všechno musí z nás vyrůsti v nás z lepšího smýšlení a přesvědčení a z dokonalejšího sebepoznání, čili konec konců z lepšího smýšlení a konání náboženského.“
Toto vysvětluje takto: „My jsme zvyklí se ohánět Husovou Pravdou, ale té Pravdy v nás nebývá, my té pravdě nepřáváme, my jí nemluvíme a neuskutečňujeme.
A tak nás Prozřetelnost nutí hledat ji. Nutí tak, jak je potřeba jednat s národem nerudným: nehodami a bolestmi.
My jsme si zvyklí slavit Husa a říkat si, jakoby to byla naše vymoženost: Pravda vítězí.
V nejlepším případě přijímáme to, jako fakt, který nevyhnutelně nám musil přijít.
A toho nepovažujeme, že ta Pravda musí k vítězství dospět námi a v nás, asi tak tou cestou, kterou nám zosobňuje Komenský svým životem a dílem, vysloveným snad nejvýrazněji památnou větou: ´Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic a hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!´
Ano, navrátí se, ale musíme si uvědomit své hříchy, musíme těch hříchů nechat a začít jinou.“
Po vzpomínce na Jana Amose Komenského a po připomenutí jeho ztvárnění v soše Františka Bílka zakončuje Farský svoji promluvu:
„A naučíce se kázni a obětavosti v církvi, přispějeme i veřejnému a národnímu životu našemu k tomu, aby mohly zmlknouti pašijové improperie a aby zazněti smělo po naší vlasti a z ní celému světu radostné, jásavé Alleluja, onť vstal Alleluja, Alleluja!“
Existuje řada citátů ve smyslu: „Kdo nezná minulost, nepochopí přítomnost, neboť současné události jsou přímým důsledkem minulých dějů.“ Proto řekněme s filosofem Georgem Santayanou, kterého opsal politik Churchil: „Ignorování historických chyb vede k jejich nutnému opakování.“
Podobné uvažování nás vede k častému listování minulými čísly Českého zápasu. Tentokrát jsme vybrali článek, který napsal Karel Farský před sto lety a nazval „K Velikonocům československým 1926.“
Pokračujme Farského článkem jeho odpověďmi a z technických důvodů jen prostým přepisem jeho vět.
Na konstatování, že se nemáme vymlouvat na politiky, pokračuje: „Přiznejme si přec už jednou, že naše politika, bude taková, jakou si budeme dělat, a náš celonárodní život, že bude jenom výslednicí našeho všeobecného života a snažení soukromého.“
Vynechme odstavec o „odrakoušťování“ a pokračujme dále tím, co z minulosti nás může upozornit na přítomnost. Nenacházíme se sice po válce, jako tehdy, ale právě dějící se války prožíváme a tak situace je obdobná. Zde Karel Farský o politice dále pokračuje:
„Naše vlast je zasažena krizí, která jde světem poválečným.
Tuto krizi neodstraníme ani vzájemným obviňováním jeden druhého, ani neústupným vydíráním jeden na druhém.
My se potřebujeme vzchopit k činorodému tvoření nových hodnot životních a snad i k úspornému uskrovnění svých obecných potřeb… Pokusme se o to, aby bylo víc, co jíst, aby si každý mohl opatřit, co potřebuje na sebe, aby se lépe bydlelo; aby se ale také zbytečně nerozhazovalo pitím, kouřením, zbytečným luxusem draho placeným do ciziny. Kdyby bylo možné zachytit miliardy, které tím vším promarníme a položit je mezi rozvaděné politické strany, bylo by po nesnázi, neboť byla by rozřešena i otázka požitková i celní.“
To, jak vykonat nápravu, Farský vidí takto:
„To všechno nebude z ničeho. To všechno musí z nás vyrůsti v nás z lepšího smýšlení a přesvědčení a z dokonalejšího sebepoznání, čili konec konců z lepšího smýšlení a konání náboženského.“
Toto vysvětluje takto: „My jsme zvyklí se ohánět Husovou Pravdou, ale té Pravdy v nás nebývá, my té pravdě nepřáváme, my jí nemluvíme a neuskutečňujeme.
A tak nás Prozřetelnost nutí hledat ji. Nutí tak, jak je potřeba jednat s národem nerudným: nehodami a bolestmi.
My jsme si zvyklí slavit Husa a říkat si, jakoby to byla naše vymoženost: Pravda vítězí.
V nejlepším případě přijímáme to, jako fakt, který nevyhnutelně nám musil přijít.
A toho nepovažujeme, že ta Pravda musí k vítězství dospět námi a v nás, asi tak tou cestou, kterou nám zosobňuje Komenský svým životem a dílem, vysloveným snad nejvýrazněji památnou větou: ´Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic a hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!´
Ano, navrátí se, ale musíme si uvědomit své hříchy, musíme těch hříchů nechat a začít jinou.“
Po vzpomínce na Jana Amose Komenského a po připomenutí jeho ztvárnění v soše Františka Bílka zakončuje Farský svoji promluvu:
„A naučíce se kázni a obětavosti v církvi, přispějeme i veřejnému a národnímu životu našemu k tomu, aby mohly zmlknouti pašijové improperie a aby zazněti smělo po naší vlasti a z ní celému světu radostné, jásavé Alleluja, onť vstal Alleluja, Alleluja!“
