Glosy starého kardinála kněze

16/07/2025

Laudatio pro Jeho Eminenci kardinála Jaroslava Dominika Duku OP

U příležitosti udělení Ceny Augustina Bey 2025

Bern, 26. června 2025

Excelence, vážení hosté, dámy a pánové,
a především drahý a vážený otče kardinále Dominiku,

je mi velkou ctí, že mohu při této výjimečné příležitosti přednést laudatio na dnešního laureáta, kardinála Jaroslava Dominika Duku OP.

Narativní metoda v biblických vědách učí, že pokud je vyprávěný čas delší než čas vyprávění, jde o událost bez většího významu. Pokud je tomu naopak, jedná se o událost historického významu. A právě před takovým úkolem nyní stojíme: shrnout požehnaný, plodný a zároveň dramatický život Dominika Duky do patnácti minut by mohlo působit dojmem, že mnohé z něj není důležité. My však věříme v sílu výstižných slov, v moc syntézy a v komunikaci, která působí hlouběji než pouhé jazykové vyjádření.

Začněme osobností, po níž je dnešní cena pojmenována. Toto vznešené shromáždění kardinála Augustina Beu SJ dobře zná – není třeba jej dlouze představovat. Přesto bych rád vyzdvihl několik aspektů jeho osobnosti, které jej spojují s kardinálem Dukou, mužem o dvě či tři generace mladším. Kardinál Bea byl jezuita, Dominik Duka je dominikán. Z dějin víme, že tato dvě duchovně silná řeholní společenství katolické církve se často teologicky i pastoračně rozcházela – někdy si dokonce odporovala. Ale právě tito dva kardinálové vynikají duchem otevřenosti, úsilím o smíření a jednotu uvnitř církve i mimo ni.

Kardinál Bea, významný biblista, bývalý rektor Papežského biblického institutu a klíčová postava při vzniku koncilové konstituce Dei Verbum, zásadně ovlivnil katolickou biblistiku 20. století. Dominik Duka vstoupil do této intelektuální tradice jako mladý muž v podmínkách komunistického totalitarismu a svým působením – o němž ještě bude řeč – významně ovlivnil českou biblistiku.

Kardinál Bea byl rovněž vůdčí osobností při formulaci postojů církve k ekumenismu, mezináboženskému dialogu a náboženské svobodě v moderním smyslu. Dominik Duka vyrůstal v české církvi pronásledované komunistickým režimem – všechna tato témata pro něj byla existenčně důležitá. Jeho ekumenické, dialogické a svobodu respektující myšlení bylo formováno právě v těchto podmínkách. A konečně, Augustin Bea byl důvěrným poradcem a zpovědníkem papeže Pia XII. v době, která byla pro církev kritická i nadějná. Dominik Duka Pia XII. hluboce obdivuje a jako dobrý znalec církevních dějin uznává jeho trvalý, často nedoceněný význam.

Cena Augustina Bey se uděluje těm, kteří „se mimořádně zasloužili o mír, pokrok lidské společnosti a uskutečňování větší sociální spravedlnosti.” To, co následně uvedu, mohu shrnout již nyní slovy, která zaznívají při slavnostních promocích na naší univerzitě: Iam nihil impedit eum decoratum creare creatum annuntiare et promovere.

Dominik Jaroslav kardinál Duka OP se narodil v roce 1943 v Hradci Králové ve východních Čechách. Jeho otec byl důstojníkem československé armády a během války sloužil v jednotkách protektorátní vlády. Ke konci války byla tato jednotka nasazena v Itálii, kde většina vojáků – včetně Františka Duky – přešla k československým jednotkám britské armády. Stal se příslušníkem Royal Air Force – osud, který poznamenal celou rodinu.

Krátce po návratu otce se narodila Jaroslavova sestra Eva. Jak sám říká, tehdy si poprvé uvědomil, že se člověk rodí do určitého morálního řádu – věci, vztahy a povinnosti doma prostě jsou tak, jak jsou. Výchova v důstojnické rodině – otec se vrátil s hodností kapitána – zásadně formovala jeho charakter. Plnění povinností bylo základním pilířem. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl jeho otec 8. listopadu 1950 zatčen, při výsleších týrán, odsouzen a uvězněn. Vzácné, krátké a ponižující návštěvy ve vězení Jaroslava hluboce poznamenaly. Ve škole byl stigmatizován – mnozí spolužáci považovali jeho otce za zločince. Přesto zažil i solidaritu mezi vojenskými rodinami, a to i od těch, které jeho otce osobně neznaly. Jaroslav věděl, že bez této pomoci by se jeho matka ocitla v bezvýchodné situaci – a že tito lidé riskovali mnoho, neboť podpora „ozbrojeného nepřítele“ byla trestná. Ve svých sedmi letech tak byl definitivně zbaven dětství a vržen do nepřirozeného světa dospělých – osud, který sdílela celá jeho generace. V jeho případě šlo o zvlášť tvrdý zásah, který jej však na celý život motivoval k boji proti bezpráví – motiv, který se vine celým jeho životem.

Pokud sledujeme jeho životní cestu dál, dostáváme se k jeho kněžskému svěcení, čímž poznáme osu jeho přínosu církvi. Že se stane knězem, věděl už od dětství. Dnešní nedostatek povolání je způsoben nedostatkem pevného života víry v rodinách a nedostatkem strhujícího příkladu dobrého kněze. Dukovi se obojího dostalo hojně. Jako inteligentní ministrant byl velmi oblíbený – ale co jej skutečně ovlivnilo, byl krátký film o svatém Tarsiciovi, kterým byl jako malý chlapec doslova očarován. Toto setkání určitě nevědomky a nedomyšleně, ale definitivně rozhodlo.

Cesta k cíli však byla obtížná. Tehdejší režim dělal vše pro to, aby počet nových kněží minimalizoval a jejich pověst diskreditoval. Teologické fakulty byly zrušeny a místo nich vznikla jediná vysoká škola v malém, snadno kontrolovatelném městě – v diecézi bez biskupa. Gymnáziím bylo nařízeno, aby studenty od teologického studia odrazovala. V Dukově případě to mělo až groteskní podobu: před maturitou napsal určitý výklad nějaké básně, který jeho učitelka fanaticky odmítla. Jeho otec si vyžádal vysvětlení, a učitelka přiznala, že mu úmyslně chtěla dát špatnou známku, aby mu zabránila ve studiu teologie – škola si prý nemohla dovolit dalšího bohoslovce. Doporučila mu, aby šel na rok či dva pracovat do dělnického prostředí – to by mu prý pomohlo k přijetí, než kdyby šel přímo ze školy. Měla pravdu – a po dohodě klidně opravila známku.

Kvalita této teologické školy byla kolísavá. Na jedné straně zde působili vyučující, kteří jí vysloužili přezdívku „ministrantská průmyslovka“. Na straně druhé zde přednášeli vynikající odborníci – většinou řeholníci, kteří vystupovali jako diecézní kněží se státním souhlasem, protože řády byly zakázány. Jejich přítomnost umožnila tajné přijímání nových členů. Bohoslovec Duka takto vstoupil do řádu sv. Dominika.

Pak už šlo všechno obvyklou cestou, která se tehdy neobešla bez různých komplikací. Byl veřejně vysvěcen na kněze a tajně složil věčné sliby. Po sametové revoluci stanul v čele řádu a později byl jmenován biskupem v Hradci Králové. Jeho hlavním světitelem byl jeho předchůdce, osobní arcibiskup Mons. Karel Otčenášek, v době totality dlouho vězněný a stále perzekvovaný statečný obhájce církve. Následovalo jmenování arcibiskupem pražským, čímž se stal zároveň primasem českým. Vrcholem jeho církevní dráhy bylo jmenování kardinálem, což učinil papež Benedikt XVI.

Dukův přínos církvi je zřejmý z toho, co již bylo řečeno a není třeba uvádět desítky jednotlivých příkladů. Dva však zasluhují zvláštní zmínku: příprava smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem a vyřešení vztahu mezi státem a církví v otázce pražské katedrály. Jeho kulturní působení je rozmanité a přesahuje hranice Československa i České republiky. V neúplném výčtu Dukových zásluh stojí na prvém místě jeho účast na překladu Jeruzalémské bible. Nešlo jen o přínos odborný, šlo rovněž o riskantní nasazení svobody. Skupina překladatelů byla skupinou ilegální a byli v ní i lidé trvale sledovaní StB, např. tajný moravský biskup Stanislav Krátký. O významu vydání Jeruzalémské bible, k němuž došlo až po převratu 1989, není třeba mluvit. Bylo to v době, kdy se celoživotní Dukův přítel, prof. PhDr. F. X. Halas stal prvním československým velvyslancem ve Vatikánu a byl doprovázen svou ženou, PhDr. Dagmar Halasovou, která na překladu odvedla lví podíl práce.

Dominik Duka je mužem knihy. Je nepředstavitelně sečtělý a jeho okolí marně hledá odpověď na otázku, kdy při svém vytížení na to bere čas. To by však bylo přínosem jen pro ty, kdo se s ním setkají. Jeho veliký přínos spočívá v tom, že založil a řídil různá periodika, inicioval a pomohl k vydání řady knih, které jsou ve stovkách prestižních knihoven po celém světě. Na mnohých se i podílel. S úsměvem musím prozradit, že odborníci, zvláště nadějní mladíci, básníci i beletristé, se dodnes obávají setkání s ním, protože odmítnout mu nesnadný úkol je stěží možné.

Na závěr je třeba vyzdvihnout Dukovy zásluhy v oblasti humanity. Jeho život spadá do období naprostého zhroucení a téměř zániku lidskosti. Nacismus a komunismus hrubě popřely důstojnost člověka a právo na život. Po krátkém nadechnutí se objevily nové hrozby – v podobě genderových ideologií a hnutí usilujících o legalizaci práva na bezdůvodné ukončení těhotenství a eutanazii ve formě lékařsky asistované sebevraždy. Společnost si neuvědomuje, že jde o legalizaci zločinů. Dominik Duka se těmto nešvarům po celý život rozhodně stavěl a nikdy nevynechal příležitost, aby se proti nim jasně a důrazně nevyjádřil.

Dnešní ocenění kardinála Duky Nadací Humanum nás naplňuje hlubokou vděčností. Klasické úsloví praví: Honor est in honorante, non in honorato. – „Čest náleží tomu, kdo uděluje cenu, nikoli tomu, kdo ji přijímá.“ – Pro dnešní příležitost se mi však zdá vhodná jemná korekce: Honor est in honorante et in honorato. Poctěny jsou obě strany. V osobě kardinála Duky se setkáváme s důstojností, která se nezakládá jen na vnějším uznání, ale především na jeho vnitřním svědectví a žité odpovědnosti.

Domnívám se, že závěrem mohu vyslovit za nás všechny naši upřímnou a hlubokou vděčnost Jeho Eminenci Dominiku Dukovi za jeho neúnavnou službu církvi i společnosti, a to jak na národní, tak na světové úrovni, ad maiorem Dei gloriam. – Dixi.

Jaroslav Brož

15/07/2025

Pro časy hledání nových (arci)biskupů si dovolím sdílet proslov papeže Lva k biskupům z konce června tohoto roku a vybrat aktuálně podstatné:

- Někdy hlásat, že naděje nezklame, znamená jít proti proudu – ba dokonce proti realitě bolestných situací, které se zdají být bezvýchodné. Právě v takovýchto chvílích se nejzřetelněji ukazuje, že naše víra a naše naděje nepramení z nás, ale z Boha.

- Drazí bratři, pastýř je svědkem naděje především díky životu pevně zakotvenému v Bohu a zcela zasvěcenému službě Církvi. A to v takové míře, v jaké se sjednocuje s Kristem ve svém osobním životě i v apoštolské službě.

- Především biskup je viditelným principem jednoty v partikulární církvi, která mu byla svěřena. Jeho úkolem je zajistit, aby se budovala v jednotě všech svých členů a ve vztahu k všeobecné církvi.

- Při této službě, stejně jako v celém svém poslání, se může biskup spoléhat na zvláštní Boží milost, kterou přijal při biskupském svěcení: ta ho podpírá jako učitele víry, posvětitele a duchovního vůdce.

- Aspekt, na který bych chtěl upřít pozornost, vycházeje vždy z Krista jako vzoru života pastýře, lze označit takto: biskup jako člověk teologálních ctností.

- Biskup je mužem víry. Zvláště mám na mysli Mojžíše, kterého Bůh povolal, aby vedl lid do zaslíbené země. O něm se tam píše: „zůstal pevný, jako by viděl Neviditelného“ (Žid 11, 27).
Jaký krásný obraz člověka víry: toho, kdo – Boží milostí – vidí dál, vidí cíl a zůstává pevný i ve zkouškách.

- Z téže perspektivy je biskup také mužem naděje, protože „víra je základem toho, v co doufáme, důkazem toho, co nevidíme“ (Žid 11, 1).
Zvláště když se cesta Božího lidu stává obtížnější, pastýř pomáhá – nejen slovy, ale svou blízkostí – aby se neupadlo do zoufalství.

- A tak se jeho víra a naděje spojují v něm jako v člověku pastýřské lásky. Celý život biskupa, celé jeho rozmanité a mnohotvárné působení nachází svou jednotu v tom, co svatý Augustin nazývá úřadem lásky (*amoris officium*). Právě v tom se nejvýrazněji projevuje jeho teologální život.

- V kázání, při návštěvách společenství, v naslouchání kněžím a jáhnům, i v administrativních rozhodnutích – vše má být proniknuto a motivováno láskou Ježíše Krista, Pastýře.

- Díky jeho milosti, denně čerpané z eucharistie a modlitby, dává biskup příklad bratrské lásky vůči svému pomocnému nebo emeritnímu biskupovi, stejně jako vůči sousedním biskupům, spolupracovníkům a kněžím v nesnázích či nemoci. Jeho srdce je otevřené a pohostinné – a takový je i jeho dům.

- Pastorační rozvážnost je praktická moudrost, která vede biskupa při rozhodnutích, ve správě diecéze a v kontaktu s věřícími i jejich společenstvími.
Jasným znakem rozvážnosti je schopnost vést dialog jako styl a metodu ve vztazích, stejně jako při vedení participativních orgánů, tedy při uskutečňování synodality v partikulární církvi.

Ať každý kněz – bez výjimky – zakusí otcovskou péči, bratrskou blízkost a přátelství svého biskupa.

Celé znění zde: https://www.vaticannews.va/sk/papez/news/2025-06/pastieri-ako-svedkovia-nadeje-prihovor-svateho-otca-biskupom.html

12/06/2025

04/06/2025

Přátelé, promluva biskupa Szekelyho opravdu stojí za pozornost!⤵️

13/05/2025

Mons. Georg Gänswein: „Skončila doba svévole. Zmatená minulost musí být překonána.“

https://roma.corriere.it/notizie/cronaca/25_maggio_12/monsignor-georg-gaenswein-intervista-vaticano-papa-365bf368-af9b-4192-98a7-eaa436772xlk.shtml

Bývalý prefekt Ratzingera, nyní nuncius v Pobaltských zemích: „Instituce církve nejsou malomocenstvím.“

Něco mezi papežem Benediktem XVI. a papežem Františkem? Pokud spojíme Bergogliovy černé boty s křišťálově jasnou věroučnou přesností Ratzingera, aniž bychom se za každou cenu snažili o originalitu, myslím, že Lev XIV. nabídne krásnou kombinaci. Ano, mohl by představovat syntézu toho nejlepšího z obou.“

Hlas monsignora Georga Gänsweina zaznívá z chladného Pobaltí ve Vilniusu v Litvě, kde od června loňského roku působí jako nuncius a vykonává svou diplomatickou činnost také v Lotyšsku a Estonsku. Má veselý, téměř uvolněný tón. Muž, který byl prefektem Papežského domu za Benedikta XVI. a poté i za Františka, jenž ho v roce 2020 náhle odvolal, sledoval konkláve a volbu Roberta Prevosta z dálky. A netají se tím, že je šťastně překvapen výsledkem – i když přiznává, že nového papeže zatím příliš nezná.

„Setkal jsem se s ním s papežem Benediktem, když byl generálním představeným augustiniánů, ve vatikánských zahradách. A znovu, když v dubnu 2007 navštívil katedrálu v Pavii, kde se nachází hrob svatého Augustina. Poté se stal biskupem v Peru a už jsem ho neviděl. Ale jeho zvolení pro mě bylo velkým a dobrým překvapením. Když jsem ho viděl vyjít na balkon baziliky svatého Petra, řekl jsem si: opticky i akusticky tento papež vzbuzuje naději, naději, naději…“

Zaujalo ho také jeho rozhodnutí přečíst úvodní pozdrav: malý projev důslednosti a vážnosti před světovým publikem, které ho oslavovalo. „Když jsem viděl, že má v ruce psaný text, řekl jsem si: začal dobře,“ vypráví bývalá pravá ruka emeritního papeže a po sedm let také Františkova. Pro „don Georga“, jak mu lidé důvěrně říkali, „Lev XIV. bude stavět mosty jako jeho předchůdce. Ale v jiném kontextu a s jiným stylem než František. V církvi dnes panují velká napětí a vně ji sužují děsivé konflikty. Myslím, že nyní je třeba věroučné jasnosti. Zmatek posledních let je nutné překonat. A jedním z nástrojů, které k tomu máme, jsou již existující struktury. Instituce církve nejsou ani malomocenství, ani hrozba pro papeže. Jsou tu proto, aby papežům pomáhaly – a papežové si musí nechat pomoci. Nelze vládnout sám, když nevěříte vlastním institucím.“

V jeho slovech je patrná zřetelná ozvěna odlišného vnímání způsobu vedení křesťanstva mezi Benediktem XVI. a jeho argentinským nástupcem. Zároveň je však možné vycítit i touhu tuto etapu uzavřít – včetně onoho 15. ledna 2020, kdy byl mons. Gänswein naposledy spatřen při generální audienci po pravici papeže Františka jako prefekt Papežského domu. Od té doby doslova zmizel ze všech veřejných vystoupení, aniž by někdo vysvětlil proč. Až zhruba o měsíc později přišlo z tiskového střediska Svatého stolce úřední a málo přesvědčivé prohlášení. „Běžné přerozdělení funkcí,“ zněla zpráva, které však sotva někdo skutečně věřil.

„Ale to už je voda, která odtekla,“ ujišťuje nuncius ve Vilniusu. „V těch letech jsem trpěl, to je pravda, ale s Františkem jsme si vše vyjasnili ještě před mým jmenováním nunciem. A děkuji jemu, nebo tomu, kdo za tím rozhodnutím stál, že mě poslal sem do Pobaltí – protože mi tím umožnil znovu sloužit církvi.“

Je to, jako by odlesk usmíření, který přineslo téměř jednomyslné hlasování v Sixtinské kapli, dopadal i na staré rozdělení – a přispíval k jejich zmírnění, ne-li rovnou k jejich překonání. Nová fáze pontifikátu Lva XIV. se odráží i v této všeobecné touze uzavřít minulost.

„Papež Prevost mi dává velkou naději. Jsem přesvědčen, že pozitivně ovlivní jak církev, tak svět. Je to člověk pokoje,“ vysvětluje monsignor Gänswein. „Už samotná volba jména – v tradici svatého Lva Velikého a Lva III., který v 9. století korunoval Karla Velikého – je velmi výmluvná. Jméno a jeho oblečení dávaly najevo, že nepůjde o pokračování, ale o zcela novou etapu. Jeho zkušenost, schopnost mluvit mnoha jazyky, skutečnost, že byl misionářem, ale také pracoval dva roky v kurii, z něj činí papeže, který je zároveň pastýřem i státníkem. Nepochází z jednoho prostředí, ale z mnoha různých zkušeností. A to mu umožní mluvit ke všem.“

„Zaskočen volbou“

Bývalá pravá ruka Benedikta XVI. a až do roku 2020 i papeže Františka přiznává, že ho zvolení Američana zaskočilo. „Pamatuji si, že jsem některým řekl: až uvidíme bílý kouř, bude to pravděpodobně kvůli kardinálu Pietru Parolinovi, nebo nevím, co se stane. Upřímně jsem byl přesvědčen, že volba dalšího latinskoamerického papeže je vyloučená. Ale i papež ze Severní Ameriky mi připadal nepravděpodobný. Doufám, že nejen někteří kardinálové z určitého kontinentu, ale všichni byli vedeni Duchem svatým.“

Neříká to přímo, ale je zřejmé, že ho zaujala obratnost, s níž se pohybovali Američané – jak se jim podařilo spojit své hlasy s latinskoamerickými a se stoupenci státního sekretáře Parolina. A zřejmě také rozdělenost mezi samotnými italskými kardinály.
A teď? „Teď se otevírá nová fáze. Vnímám určitou úlevu, která se šíří. Skončila doba svévole. Můžeme začít počítat s pontifikátem, který bude schopen zajistit stabilitu a spolehnout se na stávající struktury, aniž by je obracel vzhůru nohama nebo narušoval.“

Už žádný papež v Domě sv. Marty?

„Myslím, že Lev XIV. se určitě nastěhuje do Apoštolského paláce. Ten palác je určen k tomu, aby v něm papež bydlel. Je to jeho historická funkce.“

Konec anomálie s Domem sv. Marty?

„To slovo anomálie říkáte vy. Já jen dodávám, že mě těší představa, že večer v Apoštolském paláci papež rozsvítí světlo – a lidé budou vědět, že je tam.“

10/03/2025

Malá knihovna studia:

Ctirad Václav Pospíšil – První nikajský koncil (325-2025)

Název knihy nám prozradil, že od zahájení tohoto koncilu, někdy koncem května, či začátkem června roku 325, letos uplyne 1700 let. Základním a hlavním textem tohoto koncilu je Nicejsko-cařihradské vyznání víry. S ním se setkáváme v každé nedělní a slavnostní liturgii v našich chrámech. Tento text, který byl doplněn a dovysvětlen na prvním cařihradském koncilu, můžeme chápat jako magnu chartu naší víry.

Ediktem milánským v roce 313 císař Konstantin nejen daroval křesťanům svobodu, ale také provedl jejich rehabilitaci. Nešlo jen o případnou amnestii, neboť umučeným život nevrátíš, ale také o kompenzace za zničený a uloupený majetek – ať už nemovitý, nebo movitý –, který se ocitl v rukou pohanů. To, co nebylo možné navrátit, stát vyplatil v denárech či sesterciích.

Právě on sám koncil svolává a se souhlasem „bratří biskupů“, jak je oslovil, mu částečně i předsedá. Dokonce se v jedné chvíli ujímá i jeho řízení. Jaký byl smysl této synody, či koncilu? Ukázalo se, že církevní a duchovní život ve svobodě naráží na tehdejší společnost – a nejen to.

Tak jako každý koncil, i tento první, má své významné protagonisty. Jen namátkově si mnozí pamatujeme postavu jáhna Aria, správně Areia. Dále můžeme zmínit Eusébia z Nikodémie, Eusebia z Kaisarie, Alexandra z Alexandrie, Athanasia a především nesmíme zapomenout na postavu biskupa Ossia z Córdoby, který teologicky zastupoval Západ vedle dvou reprezentantů vyslaných papežem. Jeho roli můžeme chápat jako roli teologického poradce samotného císaře Konstantina.

Náhlá svoboda po staletích pronásledování odhalila štěpení uvnitř církve, a to jak věroučné, tak disciplinární. Objevuje se otázka, co s těmi, kteří nevydrželi a zradili. Zároveň však tato tři století znamenala úsilí o vysvětlení a hlubší pochopení toho, kdo je Kristus - Mesiáš. Církevní otcové řeší otázku trojjediného Boha, který je však Bohem jediným.

Recitace, či zpěv zmíněného kréda v bohoslužbě není pouhým okrašlujícím doplňkem, ale stále představuje vyjadřování a přitakání víře, respektive hlásanému Božímu slovu apoštoly. Význam tohoto koncilu byl stále přítomný i v teologických pracích učitelů církve a středověkých teologů. Jednotlivé výpovědi jsou chápány jako články víry, a tak vlastně dávají základní strukturu teologické stavbě církve. Můžeme říci, že až do 19. století bylo toto vyznání víry chápáno jako společný majetek celého křesťanstva. Teprve v 19. století přišla liberální protestantská teologie s tvrzením, že tento koncil provedl nepřípustnou helenizaci evangelního hlásání.

Ve skutečnosti je nicejské krédo inkulturací, nikoli helenizací kérygmatu. Stává se výchozím modelem i pro nás. Profesor Ctirad V. Pospíšil po probrání tohoto vyznání krátce charakterizuje jednotlivé protagonisty tohoto koncilu a odhalil jejich podíl, přičemž se musel dotknout různých nauk, jako jsou monarchiánství, ariánství a další. Práce na pochopení trojičních hypostazí či osob nám představuje tajemství Ježíše Krista, pravého člověka a pravého Boha. V těchto jemných nuancích odhalujeme jak tajemství člověka, tak tajemství Boha.

Z teologické diskuze nicejského koncilu vede červená nit k pravému pojetí humanismu i personalismu. Po tomto výkladu následuje překlad jednotlivých kánonů nicejského koncilu. Překvapí nás nízký počet – pouze 20 kánonů vyjádřených ve stručných větách, které obsahují i odsouzení.

Dovolím si v souvislosti se současnou diskuzí připomenout 3. kánon, který požaduje celibát biskupů, presbyterů a jáhnů. Připomněl bych jméno Ossia z Córdoby ze Španělska, kde místní synoda požadovala celibát nejen jako disciplinární opatření, ale jako požadavek vyplývající z účasti na slavení eucharistické oběti. Rád bych připomenul, že tento požadavek respektovali i starozákonní kněží vykonávající obětní službu v chrámu. Tento požadavek vychází ze zasvěcení, z oběti, která se identifikuje s obětí Kristovou a zříká se všeho.

Nicejský koncil je prvním ekumenickým koncilem, (přičemž nepopíráme jeruzalémskou synodu apoštolů). Více než 300 biskupů se sešlo, aby ukázali cestu církve ve svobodě. Podle střízlivých odhadů tvořili křesťané v době po Diokleciánově pronásledování přibližně 5 procent z 27 milionů obyvatel římské říše. Myslím, že tato skutečnost je důležitá i pro nás dnes, kdy římskokatolická církev tvoří přibližně 20 procent obyvatel. Samotné křesťanství přesahuje více než jednu třetinu populace světa.

Položme si otázku, o čem tato čísla vypovídají? Můžeme pochopit i úsilí synodální cesty papeže Františka, která nás vyzvala k putování, avšak obávám se, že organizátorům se nepodařilo stanovit jasný cíl. Proto platí slova toho, který byl hlavním tématem koncilu – slova Ježíše Krista: „Já jsem cesta, pravda a život.“

Naše synody v posledních desetiletích se často zabývají otázkami více z tohoto světa, než aby prohlubovaly víru a šly cestou toho, kterého vyznáváme v naší trojiční víře.

V závěru doporučuji tuto „brožuru o 120 stránkách“, nebude se však číst tak snadno jako thriller nebo Polévka pro duši, ale osvítí, obohatí a prohloubí naši víru.

Praha, 4. března 2025​​​​

+ Dominik kardinál Duka OP

První nikajský koncil (325-2025). První nikajský koncil, konaný v roce 325, nám připomíná jádro křesťanské identity – identity, jež by měla být společná všem křesťanským církvím a denominacím.…

24/02/2025

"Myslím, že Praha je to nejkrásnější město, které jsem v Evropě viděl. Ale řekl jsem lidem, že co mě zasáhlo, bylo, a to platí pro malbu, sochařství a zvláště architekturu: Co za tím stojí jiného, než křesťanská víra? To, co oživovalo veškerou tuto bohatou estetickou tvorbu, bylo právě silné vědomí Boha. A lidé mi tam znovu a znovu říkali, že víra byla lidem komunisty vytlučena. Dokonce i prarodiče dnešních malých dětí už víru nemají. A co se samozřejmě stalo, je obrovské vyschnutí kulturních a estetických energií lidí. Nejsem překvapen.

Uvolněte lidského ducha – a udělejte to ve vztahu k Bohu! Nevěřte moderní lži, že víra v Boha nějak poutá ducha. Opak je pravdou. Právě víra v Boha ducha uvolňuje. Opak je pravdou. Právě víra v Boha ducha uvolňuje." (Bishop Robert Barron)

23/02/2025

Projev italské premiérky Giorgia Meloni na Konferenci Konzervativní politické akce (CPAC):

Děkuji! Dobré ráno, CPAC!

Jak se máte? Velice vám děkuji za tuto příležitost pozdravit vás, vaše hosty a především úžasné lidi z CPAC. Víte, jak moc si tohoto setkání cením, a nemohla jsem si toto setkání nechat ujít, i kdybych se jí měla zúčastnit jen z dálky. Dnes k vám promlouvám s hrdostí jako předseda vlády mimořádného národa, kterým je Itálie – národa s hlubokým a nezlomným poutem se Spojenými státy.

Toto pouto je utvářeno dějinami a společnými principy a je ztělesněno nesčetnými Američany italského původu, kteří po generace přispívali k prosperitě Ameriky. Jim tedy dovolte mi říci: děkuji. Děkuji vám, že jste výjimečnými velvyslanci italské vášně, tvořivosti a génia.

Tomuto úžasnému národu, Itálii, věnuji veškerou svou energii. Naše vláda neúnavně pracuje na tom, aby obnovila Itálii a její právoplatné místo na mezinárodní scéně. Provádíme reformy, modernizujeme a znovu si nárokujeme svou roli světového lídra.

Naším cílem je vybudovat Itálii, která znovu ohromí svět. A mohu vám říci, že to dokazujeme. Hlavní proud propagandistických médií předpovídal, že konzervativní vláda Itálii izoluje, vymaže ji z mapy světa, odradí investory a potlačí základní svobody.

Mýlili se. Jejich příběh byl falešný. Skutečnost je taková, že Itálie vzkvétá.

Zaměstnanost je na rekordní úrovni, naše ekonomika roste, naše fiskální politika je zpět na správné cestě a tok nelegální migrace se za poslední rok snížil o 60 %. A co je nejdůležitější, rozšiřujeme svobodu ve všech aspektech života Italů. Proč? Protože my, konzervativci, děláme to, co říkáme.

Děláme to, co je správné. Bojujeme za to, v co věříme. A co víc, lidem důvěřujeme, nebojíme se jich.

Na rozdíl od globalistických elit, které věří, že vláda by měla vychovávat lid, a nutit jej přijímat politiky, o které nikdy nežádal, my věříme v demokracii. Sloužíme lidu. Nevládneme mu.

CPAC tento boj pochopil. CPAC tento boj pochopil. A znovu vám za to chci poděkovat.
Nikdy jste se nevzdali, ani v těch nejtěžších chvílích. Bojovali jste za nové vítězství.

Vybudovali jste globální síť, která dala hlas milionům umlčených, aby konzervativci všude věděli, že nejsou sami.

A nejsme sami, že? CPAC to pochopil. CPAC pochopil dříve než mnozí jiní, že politický a kulturní boj za konzervativní hodnoty není jen americkým bojem. Je to boj Západu.

Protože, přátelé moji, já stále věřím na Západ. Nejen jako na geografický prostor, ale jako na civilizaci. Civilizaci zrozenou ze spojení řecké filozofie, římského práva a křesťanských hodnot.
Civilizaci budovanou a bráněnou po staletí díky géniu, energii a obětem mnoha lidí. Když říkáme Západ, definujeme způsob chápání světa, kde je jednotlivec středem, život je posvátný, všichni lidé se rodí rovní a svobodní, zákon platí pro všechny stejně, svrchovanost náleží lidu a svoboda stojí nade vším. To je naše dědictví.

A za to se nikdy nebudeme omlouvat.

Má otázka pro vás zní: Může tato civilizace ještě bránit principy a hodnoty, které ji definují? Může být stále hrdá na sebe a vědoma si své role? Myslím, že ano. Proto musíme hlasitě a jasně říci těm, kdo Západ napadají zvenčí, i těm, kdo ho sabotují zevnitř prostřednictvím zhoubné cancel culture a woke ideologie, že se nikdy nebudeme stydět za to, kým jsme.

Potvrzujeme svou identitu. Potvrzujeme svou identitu a pracujeme na jejím posílení. Protože bez hluboce zakořeněné identity nemůžeme být znovu velcí.

Radikální levice chce vymazat naši historii, podkopat naši identitu, rozdělit nás podle národnosti, pohlaví, ideologie, ale my se rozdělit nenecháme. Protože silní jsme jen tehdy, když jsme spolu. A pokud Západ nemůže existovat bez Ameriky – nebo spíše bez obou Amerik, když pomyslíme na mnohé vlastence bojující za svobodu ve Střední a Jižní Americe – pak nemůže existovat ani bez Evropy.

Naši protivníci doufají, že se prezident Trump od nás odvrátí. Ale protože ho znám jako silného a efektivního lídra, vsázím na to, že ti, kdo doufají v rozkol, se mýlí. Vím, že někteří z vás mohou vidět Evropu jako vzdálenou nebo dokonce ztracenou.

Říkám vám, že tomu tak není. Ano, byly učiněny chyby, priority byly špatně stanoveny, a to zejména kvůli vládnoucím třídám a hlavním médiím, které importovaly a napodobily na celém kontinentu ty nejnezodpovědnější teorie amerického liberálního levičáctví.

To jsou stejné elity, které byly nedávno pobouřeny projevem J.D. Vancea v Mnichově, kde viceprezident správně prohlásil, že dříve, než budeme diskutovat o bezpečnosti, musíme vědět, co vlastně bráníme.

Nemluvil o clech ani obchodních bilancích – v těchto otázkách si budeme hájit své zájmy a zároveň zachovávat přátelství. Není třeba zdůrazňovat, jak jsou naše ekonomiky propojené a jak by nepředvídatelné důsledky obchodního střetu nahrály jiným velmocím. Viceprezident Vance mluvil o něčem hlubším: o identitě, demokracii, svobodě slova. Zkrátka o historické roli a poslání Evropy.

Mnozí předstírali pohoršení a vyzývali k evropské hrdosti proti Američanovi, který si dovolil nás poučovat.

Ale dovolte mi říci, jako někomu, kdo je hrdý na to, že je Evropan:

Za prvé, kdyby ti, kdo byli pobouřeni, projevili stejnou hrdost ve chvílích, kdy Evropa ztratila svou strategickou autonomii, když svázala svou ekonomiku s autokratickými režimy, nebo když byly evropské hranice a náš způsob života ohroženy masovou nelegální migrací, dnes bychom žili v silnější Evropě.

Za druhé, tyto myšlenky nejsou pro mnohé z nás nové. Odvážní evropští lídři je říkají už dlouho a opakovaně – dokonce i z pódia CPAC – když vyzývají Evropu, aby znovu objevila svou pravou a nejhlubší duši, která byla obětována na oltáři woke ideologie, byrokracie a merkantilismu.

To jsou myšlenky zdravého rozumu, které dnes sdílí většina evropských občanů, jak ukázaly výsledky voleb. Evropa tedy zdaleka není ztracená. A nikdy nebude ztracená, dokud konzervativci zůstanou v boji.

V Evropě roste povědomí o tom, že bezpečnost je nyní nejvyšší prioritou. Svou svobodu nemůžete bránit, pokud k tomu nemáte prostředky nebo odvahu. Evropané i Američané v průběhu dějin ukázali, že jsou dědici slov Periklových: „Štěstí závisí na svobodě a svoboda závisí na odvaze.“

Dokázali jsme to, když jsme zastavili invaze, vybojovali svou nezávislost a svrhli diktátory. A v posledních třech letech jsme to dokázali společně na Ukrajině, kde hrdý národ bojuje za svou svobodu proti brutální agresi. V tom musíme pokračovat i dnes – společně pracovat na spravedlivém a trvalém míru. Míru, který lze vybudovat jen za přispění všech, ale především díky silnému vedení.

A vím, že s Donaldem Trumpem v čele Spojených států už nikdy nezažijeme katastrofu, jakou jsme viděli v Afghánistánu před čtyřmi lety. Proto je otázka bezpečnosti hranic, energetické bezpečnosti, ekonomické bezpečnosti, potravinové bezpečnosti, obrany a národní bezpečnosti tak důležitá. Důvod je jednoduchý: pokud nejste v bezpečí, nejste svobodní. A když je svoboda ohrožena, jediné, co můžete udělat, je svěřit ji do moudřejších rukou.

To je důvod, proč konzervativci neustále sílí a stávají se v evropské politice čím dál vlivnějšími. A proto je levice nervózní. A s Trumpovým vítězstvím se jejich podráždění změnilo v hysterii.

Nejen proto, že konzervativci vítězí, ale i proto, že konzervativci nyní spolupracují na globální úrovni. Když Bill Clinton a Tony Blair v devadesátých letech vytvořili globální levicově liberální síť, byli nazýváni státníky. Dnes, když spolu mluví Trump, Meloniová, Milei nebo možná Modi, jsou označováni za hrozbu pro demokracii.

To je dvojí metr levice. Ale my jsme na to zvyklí. A dobrou zprávou je, že lidé už jejich lžím nevěří.

Navzdory veškeré špíně, kterou po nás házejí, občané nás stále volí. Protože jednoduše – lidé nejsou tak naivní, jak si levice myslí. Volí nás, protože hájíme svobodu.

Milujeme své národy. Chceme bezpečné hranice. Chráníme podniky a občany před zeleným levicovým šílenstvím.
Bráníme rodinu a život. Bojujeme proti wokeismu. Chráníme naše posvátné právo na víru a svobodu slova.

A stojíme za zdravým rozumem.

Nakonec náš boj je těžký. Ale volba je jednoduchá:
Vzdáme se úpadku? Nebo budeme bojovat, abychom jej zvrátili?
Necháme naši civilizaci zaniknout? Nebo povstaneme a budeme ji bránit?
Zanecháme našim dětem slabší svět, nebo silnější?

Budeme chtít, aby se nové generace styděly za své kořeny, nebo znovu nalezneme vědomí a hrdost na to, kým jsme, a naučíme je to?

Já jsem si svou volbu vybrala už dávno. A každý den bojuji, abych ji ctila. A vím, že v tomto boji nejsem sama. Že tu všichni stojíte se mnou. Že stojíme společně. A věřte mi, to je velké!

Děkuji vám všem. Děkuji vám všem. Ať vám Bůh žehná a ať Bůh žehná svobodným národům světa.

Giorgia Meloni spoke at the Conservative Political Action Conference. Enjoy the best sports news on our website, with all the top stories and th...