19/07/2023
Počáteční šok jsme časem překonali, lidský organismus je vysoce adaptibilní i v těchto podmínkách. Proto jsme se rozhodli čelit novým výzvám a dobrovolně se vydali ještě více na východ do míst, které ani naše mapa neznala. Římané pro tyto oblasti měli svoje označení: hic sunt leones. Tady žijí lvi. Podnik o to šílenější, že s námi nebyla členka výpravy, na kterou jsme všichni toužebně čekali, neb pochází právě odkudsi z východu – byť ne tak dálného – a která si pro svůj původ a spartánskou výchovu nechává říkat bez skrupulí: Meme. Jistou naději na úspěch výpravy dával pak jen další ze souputníků studující v jiném východním městě, kde se podle pověsti lidé živí kutáním uhlí (a snad i uhlím samým?). Proto jsou buď špinaví, nebo v našem případě spíše bledí… Nakonec jsme po kolejích (při jízdě nás jistý muž poučoval o jedné konkrétní věznici, kterou jsme zanedlouho míjeli – jakoby něco tušil) dorazili na místo, kterému domorodci říkají Trenčín. Věru, žírná to zem okolo hrdě plynoucí řeky Váh. Lidé tu jsou snad pohostinní, byť mluví poněkud zvláštním jazykem, který jsme se – myslím, že umně – snažili napodobovat, a to především při prohlídce středověkého hradu, jenž se tu mocně skví jako dominanta a svědek starých časů. Nic lepšího od pradávných dob ovšem místní nepostavili. Na jejich obranu ovšem mluví výborné bramborové pirohy se slaninou a brynzou, ke které zde místní pijí kefír – i my se můžeme něco přiučit.