07/04/2026
Křížová cesta na úmysl obnovy farního společenství v Libštátě
1. Ježíš odsouzen k smrti
Jak můžeme odsoudit Ježíše? Tak že se snažíme církvi dát svoji tvář. V dějinách se našlo mnoho lidí, kteří se o to snažili. Zapomněli na to, že jméno „Ten, který zachraňuje“, tzn. Ježíš, hebrejsky Jehošua, skutečně patří pouze Ježíšovi, kterého známe z kříže. Není možné přehlížet, že i církev má rány, které krvácejí. Nezhojí se ale jen proto, že se někomu znelíbí a že se rozhodl je nepřijmout. Pravým Zachráncem je Ježíš. On přijal naše lidství, poznal ho do krajnosti, založil církev a dal jí svoji tvář. Tvář oběti.
2. Ježíš přijímá kříž
Přijetí kříže má také rozměr zodpovědnosti vůči těm, kdo přijdou po nás. Ztěžují nám to dva protichůdné aspekty. První je zachovat to dobré z toho, co nám předali rodiče. Druhý spočívá v tom, že musíme obohatit víru o správné reakce na změny, které přináší doba. Nemůžeme věřit stejným způsobem jako naši rodiče a ani to nemůžeme chtít po svých dětech. To, co jim musíme předat, je schopnost přijímat výzvy, jak žít víru v nových podmínkách, které přicházejí. Umět na ně reagovat ve společenství církve s Duchem svatým.
3. Ježíš padá poprvé
Velikým zásahem do života farnosti je výměna kněze. Každý kněz má jiné dary a schopnosti a jeho služba je jedinečná. Kněz nechce nikomu víru brát, jen ji může obohatit o jeho pojetí. Tradice toho, jak se slouží ve farnostech liturgie, je velmi cenná. Liturgie je ale na prvním místě pozvání Boha na setkání s ním, ne v prvé řadě akt nás lidí. Bůh nás zve na setkání skrze kněze, který ho zastupuje. Naše účast je přijetím pozvání. Hostitelem je tedy sám Bůh. Dává nám své Slovo, ať už v podobě textu, nebo pokrmu. Přichází mezi nás a my tak máme možnost už zde zažívat nebeskou hostinu.
4. Ježíš potkává svoji matku Marii
Maria v tichosti rozjímala o tom, co jí život s Ježíšem přinášel. V každé farnosti jsou lidé, kteří nejsou moc vidět, ale slouží farnosti svou modlitbou, svou tichou účastí na bohoslužbách, adoracích a rozjímáním. Někdy se zdá, že farnost jsou jen ti hlasití, kteří jsou slyšet. Nepřehlížejme, že jsme tu i pro tiché, bezejmenné, kteří se modlí a jejichž oběti nejsou tak na očích. Jichž se nikdo ani nezeptá na názor. Nebojme se být těmi, kteří takto slouží. Modlitba spravedlivého je velmi cenná.
5. Šimon z Kyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž
Jsou mezi námi i takoví, kteří pracují pro farnost více než ostatní, jsou unavení. Víme o nich a jejich službu bereme jako samozřejmost. Nevidíme to, co musí obětovat, abychom my prožili hezkou liturgii. Varhaníci, kostelníci. Ti, kteří se starají o výzdobu a úklid. Možná kdybychom je občas zastoupili, nabídli pomoc, bylo by naše společenství vnímavější a radostnější. Nebyli bychom si tak cizí a společná starost by nás naplňovala i radostí pramenící od Boha.
6. Veronika podává Ježíšovi roušku
Jsou mezi námi i ti, kterým nevadí pozornost. Naopak jsou velmi vidět. Každý kněz si má právo určit spolupracovníky a žít ve farnosti jinou atmosféru, než na jakou jsme byli zvyklí. Mohou to být lidé, kteří se do té doby vůbec neprojevovali, či lidé, kteří se sotva přistěhovali a nejsou vnímáni jako rodilí farníci. Potom ti, kteří sloužili oddaně farnosti do té doby, se mohou cítit odstrčeni. Ale naše služba je konána z lásky, nemáme za ni čekat odměnu zde na zemi. Radujme se, pokud jsou lidé, kteří nás mohou nahradit.
7. Ježíš padá podruhé
I v dobře zavedené farnosti přicházejí zkoušky, natož ve farnosti, kde jsou lidé rozděleni. Zásadním úkolem pro ďábla je zpřetrhat vazby mezi člověkem a Bohem, jakýmkoliv způsobem. Není toho ušetřena ani liturgie. Ďáblovým mocným nástrojem je pýcha, sebestřednost – slovo „já“. Já jsem byl zvyklý na něco jiného, tohohle se já účastnit nebudu. To, co kněz dělá, já tedy snášet nebudu, radši budu chodit jinam. Snažme se prohlédnout, že to všechno je ďáblova lest. Pojďme se navzájem posilovat a vnímat rozmanitost, kterou do stvoření vložil Bůh. Odlišnost není na škodu, pokud je vnímána správně, skrze lásku.
8. Ježíš napomíná plačící ženy
Jsou mezi námi i lidé, kteří chodí do kostela ze zvyku, protože je to naučili rodiče, nebo ze strachu, aby se dostali do nebe. Nepotřebují na sobě pracovat, jsou sami se sebou spokojení. Ba naopak, nebojí se o sobě prohlásit, že nic špatného nedělají. Bůh pro ně není inspirací, ale pouze faktem. Ježíš nám přišel ukázat, jak daleko se dá zajít ve škole oběti. Je to práce na sobě, která nikdy nekončí. Vždy se mohu učit, jak ve shodě s Kristem víc a víc žít pro Boha, tzn. sloužit druhým. Pomáhejme si navzájem rozbít tuto skořápku sebejistoty, že já jsem ten, pro kterého Kristus nemusel zemřít.
9. Ježíš padá potřetí
Hádky a rozbroje ve farnosti pohlcují energii, kterou bychom měli věnovat evangelizaci. Farnosti v současnosti řeší ekonomiku a provoz. Zájmy věřících jsou zcela orientovány na zachování identity. Zapomínáme, že zvláště dnes je potřeba hledat způsob srozumitelné komunikace směrem k nevěřícím a pochybujícím. I pro ně musíme vytvářet obraz Boha, který je plný pokoje, milosti a požehnání. Nestačí, že my v církvi se umíme orientovat. Církev musí být lákavá, musí být pozváním na setkání s Bohem. Nenechme si brát veškerou energii, ať nám zbude síla na evangelizaci, skutky lásky a svědectví o Bohu.
10. Ježíš je zbaven roucha
Někdy se nám zdá, že trpíme v životě dost na to, abychom přinášeli další oběti. Zapomínáme, že ten, kdo za nás umřel na kříži, byl skutečně Bůh. Ano, byl to ten, skrze něhož toto všechno bylo stvořeno. Kdo jiný by měl právo odmítnout utrpení, navíc od svého vlastního stvoření? Byl to skutečně Bůh, kdo trpěl až do krajnosti. Tuto pravdu se snažíme zahalit falešnými obrazy. Nahá pravda o nás je taková, že za vše vděčíme Bohu. Bez něj nemáme život. A přijetí kříže od Ježíše je darem, který nás povznáší na jeho úroveň. Je vstupenkou na věčný život s ním.
11. Ježíš je přibit na kříž
Abychom se nebáli trpět, vysvětluje nám Bůh skrze proroky život ve srozumitelných obrazech. Možná si trochu říkáme, že Bohu se to trpí, když je nad věcí, jakoby nebyl nijak bolestí zasažen. Ale Bůh nám ústy proroka Zachariáše (12,10) říká: Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.
Můžeme si myslet, že Bůh nezná tuto bolest, o které mluví? Tuto bolest známe i my, přestože naše vztahy jsou nedokonalé. Jak veliká musí být bolest Boha, kde se Otec a Syn v Duchu bezvýhradně milují. A byl to skutečně jednorozený Syn, kterého Otec ztratil. Jakou obhajobu oproti oběti může člověk vznést?
12. Ježíš na kříži umírá
Bůh nás dokonce učí, že utrpení může člověka zdokonalit. V listě Židům (2,9–10) se říká, že utrpení zdokonalilo samotného Ježíše. Proč být dokonalý? Vnitřně toužíme po ráji, kde je vše dokonalé. Je to odraz vztahu Boží Trojice. Dokonalost je vždy něčím vykoupena. Bůh nám nabízí možnost mít podíl na vykoupení, mít podíl na dokončení stvoření, ke kterému vyzval člověka po jeho stvoření.
13. Ježíš je sňat z kříže
Chvíle, kdy bolest utichá, je okamžikem, kdy se dobrovolně odevzdáme Bohu. Kdy začneme vidět, že bolest v našem životě má svůj smysl a spojuje nás s Kristem. Tato zkušenost převrátí hodnoty, kdy moje já není vrcholem, ale vrcholem se stává oslava Boha, mého Stvořitele a Dárce spásy.
14. Ježíš je uložen do hrobu
Doba, kdy Ježíš leží v hrobě, je upozorněním na dar času, který můžeme využít, než přijde poslední soud. Ježíš rozumí našim slabostem, ale touží po našem odhodlání, touží po tom, abychom v církvi skrze něj dokončili dílo, které započal. Učí nás lásce, která je hnací silou oběti, odevzdání se tomu, který je naším Spasitelem. Učí nás lásce, která je oslavou Otce. Učí nás nechat se vést Duchem svatým.
Děkujeme Ti, Ježíši, že jsi pro nás založil církev a dal nám k dispozici svého Ducha. Dal jsi nám také svobodu, v níž Tě můžeme přijímat za vzor svého života, ale také můžeme postavit do středu svého života sami sebe. Chceme Tě touto křížovou cestou poprosit o dary milosti k tomu, abychom nepodléhali falešným sklonům k sebeprosazování, ale abychom pokorně, tak jako Ty, přijali za úkol oslavit Otce svojí obětí.
