Husiti Jaroměř

01/08/2026

Matouš 14/13-21
Nasycení velkého zástupu lidí pěti chleby a dvěma rybami je příběh neuvěřitelný. Je to Boží zázrak. Hovoří se o něm na několika místech Písma, a to proto, aby zůstal navěky v paměti lidí. Ježíš touží po odpočinku a odchází na pusté místo, aby byl sám. Ale lidé mu odpočinout nedají. Kazatel, který přináší Boží slovo o naději, víře a lásce, který uzdravuje a těší, je člověk, za kterým putují lidé, aby naplnil jejich srdce. A že jejich touha byla veliká, opouštěli své domovy, aniž by pomysleli i na nějaké vybavení. I dnes jsou lidé hnáni nevyslovitelnou touhou, která je nutí hledat své naplnění. Honí se za zážitky, prožitky a poznání, nevšední, obdivuhodné a neslýchané okamžiky. Svět je sice jiný než tehdy, ale stejná touha provázela člověka vždycky. Proto i za Ježíšem putovalo mnoho lidí. Měl něco, co ostatní neměli. Uzdravoval, potěšoval, vyučoval a přinášel naději. Každý z těch všech má svůj vlastní příběh, svoji vlastní bolest a Ježíš o tom všem dobře ví. Je mu jich líto. Proto se k nikomu neotáčí zády, hovoří k nim, uzdravuje jejich nemocná těla i duše. A pak přichází večer. Pusté místo a všichni ti hladoví lidé. Co s tím Ježíši, uděláš? Pět chlebů a dvě ryby, k smíchu. Ale Ježíš to málo pozvedl k nebi, vzdal díky a lámal a rozdával. Každému se dostalo a ještě zbylo. Tolik lidí, kteří hledali a toužili po něčem, co jim běžný život nemohl nabídnout! Bezejmenní, bez vzdělání, možná nesedali v synagogách ani neposlouchali moudré a vzdělané, a přece jejich duše toužila po něčem víc. Ježíš nikoho neodmítl. Jeho lámání chleba je dnes připomínkou ustanovení Večeře Páně. Tím nejprostším způsobem, společným jídlem je tu projevena Boží přítomnost, nejužší vztah mezi dvěma blízkými bytostmi. Nasycení pěti tisíci lidí je příběh o víře, o lásce a o naději. Je příběhem Boha, který se slitovává nad svým lidem. Nad tím lidem, který pro Ježíše opouští své pohodlí a následuje ho. Je příběhem Boha, který pečuje o svůj lid, sytí ho svou přítomností i chlebem vezdejším. A samotná účast při Večeři Páně, jak si připomínáme, není za odměnu ani za zásluhy, je to ovoce Boží milosti. Povzbuzení pro každého, kdo touží posílit svou víru. Ježíš sytí naše tělo i naši duši. Dost je pro všechny hladové, i pro ty, kdo touží po odpuštění a slitování. Z Ježíšovy lásky a milosti není nikdo vyloučen. Amen.

25/07/2026

momentky ze včerejšího požehnání novopečené motorce Hvězdě a Barušce do mnoha šťastných jízd po dálavách naší vlasti a mnohem dál a ještě šťastnějších návratů...
Baruško a Hvězdo, kéž vás obě provází náš Pán a vždycky vás obě dovede šťastně do cíle, kéž na vašich cestách potkáváte jen radostné a dobré lidi...

25/07/2026

Římanům 8/26-30
Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Není nic, co by mohlo těm, kdo milují Boha, uškodit. V životě se za něčím neustále honíme. Přicházejí věci dobré i špatné. Ale teprve ty špatné nás donutí se zastavit a zamýšlet se nad samotným životem, nad tím, co má opravdu svou cenu. Do těch okamžiků vidíme svět růžovými brýlemi. S lehkomyslností radíme těm, co padají pod tíhou různých starostí a bolestí. To všechno ale jen do chvíle než nás růžové brýle, kterými na svět hledíme, zradí. V případě Boha také potřebujeme, abychom prohlédli a zjistili, že všechno, co se děje okolo nás, i ty špatné věci, nám mohou být prospěšné. Není to o pasivitě – nechť se děje vůle Boží – je to jen o tom, že můžeme být plni pokoje. Bůh, všechno, co se děje, nakonec přivede k dobrému cíli. On dovede všechno uzdravit, proměnit i dotáhnout. Každý z nás má ve svém životě nějaký příběh, kde by mohl říci, že špatné věci, které se mu staly, vedly k něčemu dobrému a užitečnému. Bez ohledu, v čem žijeme, Bůh bere náš život do svých rukou, narovnává v něm naše přehmaty a špatná rozhodnutí, proměňuje je a nás vyvádí k vyrovnanému životu, ve kterém je mnoho obdivuhodných a nádherných věci. Proto napohled různé špatnosti a nespravedlnosti, které se nám dějí, mohou být jen tou nevydlážděnou cestou k radostnému a krásnému cíli. A platí tu stále to staré pravdivé pořekadlo, že Bůh leccos dopouští, ale nikdy neopouští.

18/07/2026

Matouš 13/24-30, 36-43
Když přijde semínko do dobré půdy, ještě není vyhráno. S ním tu začne vyrůstat i něco jiného. Zpočátku zcela nerozeznatelného. Odkud se to tam vzalo? Ježíš říká jednoduše – Boží nepřítel. Přichází a nepotřebuje ničit, co je dobré, dokonce nemusí ani bojovat. Postačí mu přidat jen kapku zlého. Přimíchat myšlenku a ta už si sama najde úrodnou půdu. Stačí přemýšlet, něco si přidat a otazník, který se ve vzduchu objeví, může člověka zničit. Pšenice a koukol. Obilí, zaseté hospodářem a plevel, přidaný nepřítelem. To je svět, ve kterém tu žijeme vedle sebe. Často nepoznáme, kdo je kdo. Jsme-li obilím nebo plevelem. Do srdce člověka nikdo nevidí. Netřídíme se, to za nás zastanou jiní. Zcela nesmyslné třídění na bohaté a chudé, krále a otroky. Bílé a černé. Křesťany a muslimy. Dnešní třídění je možná jiné než o jakém hovoří Ježíš, jenže dál se nepozná, jací jsme ve svém uzavřeném nitru. A nikdo z lidí také nemá právo soudit. To právo má jenom Bůh. K tomu pravému třídění bezpochyby jednou dojde a konečným soudem budeme vyexpedování buď do Božího království anebo do stejného cíle spolu s plevelem. Ježíš čeká až na sklizeň, která spravedlivě rozhodne. Člověk je však netrpělivý a činí své soudy při setkání s druhými, které si zařazuje do jakési škatulky dobrých či špatných. A sám se v nějaké takové může ocitnout. Když se mluví o obilí i plevelu, je to vlastně také o tom špatném, co je mezi námi a v nás. Nepřítel, ďábel, se jako plevel na poli, tiše vplíží a rozeseje zlo mezi lidi. Na první pohled se zlo od dobra většinou nerozezná. Ježíš říká, že teprve když plevel vyroste je dobře rozeznatelný od pšenice. Tak i plody zla člověk rozpozná většinou až když už je pozdě. A i když se nabízí otázka odstranění plevele, pak dost možná vezme za své i pšenice. Ježíše netrápí odstranění plevele, říká – ten, kdo bude sklízet si s tím poradí. – je těžké dívat se, jak vedle sebe žije dobro a zlo. A každý z nás má svou určitou úlohu na poli života, a výsledek celé naší lopoty se dozvíme, až jednou budeme shlížet na tento svět z jiných pater, než se právě dnes nacházíme. Amen.

11/07/2026

Matouš 13/1-9, 18-23
Podobenství o rozsévači je dobře známé a srozumitelné. Hovoří k nám o naslouchání. O zasévání zrna – Božího slova, které rozdává Bůh. Půdou, do níž má padnout zrnko, je naše srdce. A není vyloučen nikdo, každý dostává. Otázkou je, jakou půdou jsme my, čemu se podobáme, i jakou půdou vůbec chceme být. Boží hlas není často jednoduché rozpoznat mezi všemi hlasy, které k nám doléhají ze všech stran a jsou mnohem hlasitější a podbízející s různými nabídkami, zájmy i odkazy. Bůh také nenaslouchá jen našim modlitbám, ale on přímo vede naše cesty. Ježíšův rozsévač nerozsévá jen tak z rozmaru, počítá i s úrodou a ziskem. - Každá doba má své malé anonymní rozsévače, kteří nesou Boží slovo na svých životech a rozsévají ve svém okolí. A jejich práce přináší svůj užitek. Přináší úrodu. Ani doba počítačů a počítání není zatracená. Úrodná půda je totiž často i tam, kde se to nezdá. - Podobenství o rozsévači nabádá Ježíšovy posluchače, aby nebyly povrchní, a jejich víra neztroskotala v nepříznivých okamžicích, a ani aby nehleděla na velikost zisku, který člověk svým životem přináší, ale na poctivém úsilí, na pevnosti, vytrvalosti a statečnosti. Zůstává to na – kdo má uši slyš – mít víru v době pohody je snadné, jenže když se zdá, že Bůh mlčí nebo dokonce dopouští vítězství zla, je mnohem obtížnější si víru udržet. Ježíšovi posluchači nebývají ti, kterým se daří skvěle, a on jim také nenabízí žádnou revoluci, jen je vyzývá k volbě cesty, kterou jde on sám.

04/07/2026

Matouš 10/17-22
tyto sváteční dny nám připomínají důležité mezníky v historii našeho národa. Jednak je to svátek příchodu věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří do našich krajů přinesli nejen křesťanství, ale i vzdělanost a pak je to svátek s připomínkou upálení Mistra Jana Husa, symbolu bojovníka za pravdu. – mějte se na pozoru před lidmi, neboť vás budou vydávat soudům - Jan Hus byl vydán soudům. Svou pravdu chtěl uhájit, a i když mu byla nabídnuta velmi umírněná formule odvolání, odmítl s odůvodněním, že nemůže odvolat něco, co nehlásal. Je tedy považován za zatvrzeného, zbaven kněžské hodnosti a odevzdán světskému soudu. Necelý rok po jeho smrti, dne 30. května 1416, je na stejném místě upálen i jeho přítel, Mistr Jeroným Pražský. Světské soudy nejsou nikdy zcela spravedlivé. Spravedlnost lze najít jen u Boha. Upálení Mistra Jana Husa způsobilo mezi křesťany rozdělení, přineslo pohoršení celému národu a oslabilo víru. Jan Hus však stále zůstává představitelem bojovníka za pravdu, který se nevzdal svého přesvědčení, ani když mu šlo o život. Povstává v době, kdy církev už dávno ztratila Kristův odkaz a z víry si udělala výnosný obchod. Soudní rozhodnutí padala, aniž by dala Husovi možnost obhajoby. Po 611. letech se svět nezměnil. Jinde a jinak, soudy dál soudí bez možnosti obhajoby. Jan Hus zemřel smrtí mučedníka. Jeho jméno, jeho odkaz nezemřely s ním. Ukazují nám, že ve chvílích zásadních rozhodnutí, ale nejen v nich nemáme zrazovat především své vlastní přesvědčení, že si máme udržet a posílit směr, třebaže mají ve svém důsledku dlouhodobou platnost. Kristova pravda, k níž se Hus odvolával a kterou hájil, nezemřela s ním, překonala staletí. Pravda totiž nikomu nepatří a nikdo si ji nemůže přivlastnit. Lidská spravedlnost ale dál bude soudit, a mnozí nevinní budou odsouzeni a viníci pobíhat na svobodě. Protože lidská spravedlnost je často slepá a uplatitelná. Ale Boží spravedlnost dostihne každého. Protože Boží spravedlnost je pravda. A víra v takovou spravedlnost pomůže překonat i lidské nespravedlnosti.

27/06/2026

Matouš 10/40-42
Ježíš ke svým radám přidává i specifický úkol misionářů. A být misionářem není povolání, je to poslání. Misionář nečeká na svou odměnu. Jeho odměna spočívá v uznání a přijetí poselství, které přináší od Boha. V prvotní církvi to bylo důležité poslání, v moci Ducha tito misionáři přinášeli Boží slovo. A odmítnout je znamenalo odmítnout i Krista. Přijímat proroky či spravedlivé, znamenalo přijímat i jejich odměnu. Jenže, kdo odmění toho, který přijímá malé a nepatrné? Kdo je napojí vodou, když žízní? O malé a nepatrné nikdo nezavadí, nikoho nezajímají, protože z nich není žádný prospěch. Ale Ježíš nám připomíná, že když se postaráme o takového člověka, jako bychom posloužili jemu samého. O svou odměnu nikdo nepřijde. Bůh na nikoho z nás nehledí skrze naše hodnoty. On nás přijímá bez výhrad. Jsme milováni jen tak. Prostě a jednoduše. Bez zvláštních zásluh, bez úplatku a protekce. A kdo bude milovat nás, i toho si Bůh zamiluje. Bůh nikdy nestanovil, kdo si zaslouží jeho lásku víc, kdo je cennější. To jen my, lidé, odjakživa mezi sebou soupeříme, poměřujeme své síly, kdo je lepší, kdo si zaslouží větší odměnu či větší slávu. A vítězem se pak stává ten, kdo vyniká nad ostatní. Ale jen ten, kdo chce být někdo, musí být nikdo. A až v čase konečného účtování se ukáže pravda. Pak přijde čas odměn. Naše odměna je zatím jen dlouhodobým úvěrem, z něhož se tady na zemi nedá ani vybírat ani čerpat. Naše investice spočívá v tom, být dobrý, obětavý a laskavý ke každému, bez rozdílu šatu a věku. A až přijde konečné sčítání, pak se ukáže. A proto buďme také vždy vstřícní, protože nikdy nevíme, jestli jsme právě nepotkali Krista. Amen.

20/06/2026

20/06/2026

Matouš 10/24-39
Nebojte se! – Ježíšovo povzbuzení náleží každému, kdo přináší dobrou zprávu evangelia. A pronásledování přicházelo až po současnost. Ovšem měnilo své podoby. Hlásání o Božím království je totiž vždy spojeno s pokojem a spravedlností založené na bratrské lásce a odpuštění. To si i však i zanícení následovníci Krista často převraceli ke svému vlastnímu obrazu. Ježíš nás všechny ubezpečuje, že z tohoto světa se nic dobrého nikdy neztratí. U Boha máme každý svou cenu. Strachovat se máme jen o to, abychom svůj vlastní život neutratili nicotnostmi, které nás k ničemu nevedou. Ve velké míře v tom dnešním světě platí a je rozšířena hlavně povrchnost. Svět se posmívá a diskriminuje zejména ty, kteří se většině nepodřizují a nevyvyšují modly jako ostatní, kteří jdou často proti proudu. Člověk by měl však umět vždy rozlišit povinou část života jako je práce, starost o rodinu atd. od té osobní. Protože jinak ztratí smysl toho, čím je. Práce i aktivity bez setkávání s lidmi, bez velkých snů pominou. A stanou se tak jen cetkami hodícími se na skládku. Ježíš nám připomíná to největší dobro, kterým je náš vlastní život. Čeho se tedy bojíme? Že nedosáhneme cílů, o nichž hovoří společnost, nebo nás budou druzí soudit, anebo že se nebudeme líbit Bohu? Strach je zapřisáhlý nepřítel. Zná ho každý z nás. V určitých situacích je však i prospěšný. Pomáhá nám přežít. Brání nám abychom třeba neskočili pod vlak nebo do ohně. Chrání nás i před tím, abychom se vyhýbali zbytečným rizikům. V bibli jsou slova – neboj se – použita 365x. Proč? Protože rok má 365 dnů a Bůh nám říká každý den – neboj se – A třebaže strachy deformují naše životy, mění i naše charaktery a často i díky nim nepoznáme schopnosti, které máme, přesto se dá nad strachem zvítězit. Amen.

09/06/2026

V poslední květnový týden u májové pobožnosti v Rychnově se u Božího slova s kytarou setkalo pár věřících ze dvou náboženských obcí. Bylo nás, tak jak bývá i na bohoslužbách jen jako té soli, aby trochu osolila pokrm. Nezáleží však na počtu, ale na opravdovosti a čistotě... A nám bylo společně moc dobře, přijetí sestry farářky Petry a pak společné posezení nás vedlo k myšlence uskutečnit společnou bohoslužbu pro Jaroměř, Holohlavy a Rychnov.