CČSH Chožov

CČSH Chožov Náboženská obec Církve československé husitské v Chožově

Náboženská obec Církve československé husitské v Chožově je společenstím osob, které spojuje:

- zájem o duchovní otázky
- vztah k chožovskému kostelu

a mnoho dalšího

05/04/2026

Neděle zmrtvýchvstání: Prázdný hrob

Muž kolem padesáti sedí naproti mně. Přišel před rokem — po krachu firmy, po rozvodu, po depresivní epizodě, která ho na několik měsíců stáhla ke dnu. Prošel vším, o čem jsme mluvili v předchozích textech. Velkým pátkem. Hrobem. Prázdnotou.
A dnes říká něco zvláštního.
„Nejsem šťastný. Ale nejsem ani nešťastný. Jsem… jiný. A nevím, co s tím."
Ptám se: „Čekali jste, že budete šťastný?"
„No jasně. Vždyť o to přece všechno bylo, ne? Projít tím peklem a pak být lepší. Vyléčený. Celý."
„A nejste?"
„Nejsem nic z toho, co jsem čekal. Jsem někdo úplně jiný. A to mě děsí víc než ta deprese."
To je neděle zmrtvýchvstání.
A on stojí u prázdného hrobu. A neví, co to znamená.

V Janově evangeliu přichází Marie Magdaléna k hrobu časně ráno. Kámen je odvalený. Hrob je prázdný.
A ona pláče.
Ne proto, že Kristus vstal. Ona to ještě neví. Pláče, protože si myslí, že jí někdo ukradl tělo. Že jí vzali i tu poslední věc — možnost být u mrtvoly. Možnost truchlení.
Pak se za ní někdo postaví. Mluví na ni. Ona si myslí, že je to zahradník, a ptá se ho: „Kam jsi ho položil?"
A teprve když jí zavolá jménem — „Marie!" — pozná, kdo to je.
Tady je detail, který se snadno přehlédne. Nepoznala ho. Ne proto, že by špatně viděla. Proto, že nevypadal stejně. Kdyby vypadal jako dřív, poznala by ho okamžitě. Ale vzkříšené tělo je jiné tělo.
A poznání nepřichází z pohledu. Přichází ze zvuku vlastního jména.
Jako by jedinou cestou k rozpoznání nového bylo, že vás někdo osloví tím nejdůvěrnějším, co máte — a vy uslyšíte, že to platí i pro toho, kým jste se stali.

Myslím na toho muže naproti mně, když čtu tenhle příběh. Tři dekády byl „úspěšný podnikatel". To byla jeho forma. Skořápka, která ho definovala, chránila, představovala světu. Krásně malovaná. Pevná.
A pak praskla.
Ne zevnitř, jak by si přál. Rozmlátila ji vnější katastrofa — krach, rozvod, kolaps.
Teď sedí tady bez skořápky. A říká: „Nevím, kdo jsem. Nejsem ten podnikatel. Ale nejsem ani nikdo jiný. Jsem… mezi."
„A to je špatně?" ptám se.
„Neříká se, že po vzkříšení má být člověk nový?"
„Ano. Ale nový neznamená definovaný."

My chceme, aby se to staré vrátilo. Říkáme tomu „uzdravení" a myslíme tím návrat. Dostat se zpátky do formy. Být zase tím, kým jsme byli před. Předtím, než to prasklo.
Ale hlubinná transformace tohle neumožňuje. To, co se vrací, není to, co zemřelo.
Vzkříšení není resuscitace. Není to restart na staré nastavení. Je to proměna do něčeho, co zatím nemá jméno.
Staré mýty tohle vyprávěly.
V kultu frygijského boha Attise probíhaly každoroční svátky smrti a návratu. Attis umírá pod borovicí — vykastrován, vykrvácející. Tři dny smutku. A pak čtvrtý den, Hilaria, den radosti. Attis je vzkříšen.
Ale jako kdo? Ne jako ten, kým byl. Stává se věčným mládencem. Zmrzlým v čase. Ani živým, ani mrtvým. Něčím třetím.
Osiris — když ho Isis složila zpět z roztroušených částí, nestal se znovu králem živých. Stal se pánem podsvětí. Vládcem mrtvých. Božstvem přechodu.
Persefoné se vrací z Hádu, ale ne celá. Musí tam trávit půl roku. Je natrvalo změněná. Už není nevinná dívka. Je královnou dvou světů.
Žádný z nich se nevrátil do toho, co bylo předtím.
Vzkříšení není happy end. Je to komplikace. Návrat do světa jako někdo, koho svět — a často ani vy sami — nepoznává.

Jung to říkal jinak, ale mínil totéž. Po integraci stínu se nestanete lepším člověkem. Stanete se celejším. A celek zahrnuje i tmu. Zahrnuje i smrt, kterou jste prošli. Neztrácí se. Stává se součástí toho, kým jste.
To není útěcha. To je popis.

V prvních evangeliích je vzkříšení znepokojivé. Ženy přicházejí k hrobu, je prázdný, anděl říká „vstal z mrtvých" — a ony utečou v hrůze. A nikomu nic neřeknou.
To není triumf. To je otřes.
Proč? Protože prázdný hrob není důkaz. Je to absence. Není tam tělo. Není tam vůbec nic. A absence je děsivější než přítomnost. Mrtvolu můžete pohřbít, být u ní. Ale prázdnota?
Co s ní uděláte?
Mistr Eckhart, středověký mystik, napsal: „Bůh je tam, kde mu necháte prostor." Ne kde ho najdete. Kde mu necháte prostor. Kde se vyprázdníte.
A právě to je skandál prázdného hrobu. Léčení není objekt, který získáte. Je to prostor, který vytvoříte. Nebo přesněji — prostor, který po vás zůstane, když odložíte to, čím jste se dosud definovali.

Křesťanská mystika zná dvě cesty poznání. Katafatickou — Bůh je láska, světlo, otec. A apofatickou — Bůh není nic z toho, co si myslíte.
Západní křesťanství preferuje první cestu. Chceme pozitivní obsah. Chceme vědět, co je.
Ale mystici jako Pseudo-Dionýsios, Eckhart nebo Jan od Kříže říkají něco jiného. Říkají: odložte všechny představy. Všechny koncepty. Všechny útěchy. A co zůstane?
Nic.
A právě to nic je to, co hledáte.
Psychologicky to zní podobně. Po skutečné transformaci nezískáte novou, stabilní, uchopitelnou identitu. Získáte prázdný střed. Roberto Assagioli, zakladatel psychosyntézy, to popsal přesně: nejde o stavění nové budovy. Jde o vytvoření prázdného místa, odkud můžete koordinovat všechny své části — role, masky, podosobnnosti — ale žádná z nich už není „vy".
Vy jste nikdo z nich. A zároveň všichni.

A tady narážím na něco, co v terapii vídám často.
Lidé chtějí transformaci, ale chtějí zachovat starou formu. Chtějí se změnit, ale ne moc. Chtějí růst, ale v bezpečí.

Velikonoční vejce — kraslice — je kosmické vejce. Symbol uzavřeného, celistvého světa. Ale aby se z něj něco narodilo, musí prasknout. Skořápka musí být zničena. Zevnitř.
Kuře nemůže vylíhnout a zároveň zachovat celistvost vajíčka.
Jedno, nebo druhé.

V gnostických textech existuje zvláštní verze vzkříšení. Kristus vystupuje z hrobu a mizí. Nevrací se k apoštolům. Nesděluje učení. Prostě odchází.
A apoštolové zůstávají sami. Bez vůdce. Bez instrukcí.
Gnostici to chápali jako metaforu: pravý učitel je ten, který odejde. Který vás nenechá závislé. Který vás donutí hledat vlastní cestu.
Psychologicky: skutečné vyléčení není, když vás někdo zachrání. Je to chvíle, kdy přestanete potřebovat záchranu.
A to je paradoxně těžší než nemoc.
Protože nemoc vás definovala. Dávala vám strukturu. „Jsem depresivní." „Jsem po traumatu." „Jsem oběť." To jsou příběhy, a příběhy dávají tvar.
A pak vám někdo řekne: „Už nejste."
A vy stojíte v prázdnotě a ptáte se: „Tak kdo jsem?"

Nikdo. Prázdný hrob. Absence staré identity. Svoboda, která je k neunesení.
Někteří lidé tu svobodu odmítnou. Raději se vrátí do hrobu. Raději zůstanou v roli pacienta, oběti, trpícího — protože alespoň tam vědí, kdo jsou. Utrpení je strašné, ale známé. A známé je bezpečnější než prázdné.

Muž naproti mně říká: „Moji kamarádi mi říkají, že jsem se změnil. Že už nejsem ten starý Petr. A nevědí, jestli je to dobře, nebo špatně."
„A vy?"
„Já taky ne."
Chvíli mlčíme.
„Možná jsem poprvé v životě sám sebou," říká pak. „Ale ta verze mě děsí."
„Proč?"
„Protože nevím, co chce. Nevím, co by dělala. Je jako… cizinec."
A možná právě tohle je vzkříšení, jaké se v mýtech skutečně popisuje. Ne návrat. Ne happy end. Ale stát se cizincem sám sobě. Opustit všechny staré příběhy. Žít bez mapy.
Ptám se ho: „A co chcete s tou svobodou dělat?"
„Nevím."
„To je v pořádku. To je vaše práce — zjistit."

Marie Magdaléna přišla k hrobu, aby truchlila u mrtvoly. A našla prázdno.
Pláče, protože nenašla, co hledala.
Ale právě to prázdno je odpověď, kterou nečekala. Léčení nebylo někde venku, kde by ho mohla najít. Byl to prostor, který se otevřel tím, že staré zmizelo.
Hrob zůstává prázdný. Navždy.
Jako připomínka, že se nikdy nevrátíte. Můžete jen jít dál. Jako někdo jiný. Do něčeho, co ještě nemá jméno. Bez záruky. Bez scénáře.
A možná právě tahle absence záruky — tahle otevřenost, která nemá dno — je to, co vám transformace skutečně dává. Ne štěstí. Ne klid. Ne odpovědi.
Prostor.
Prázdný hrob není konec příběhu. Je to začátek příběhu, který nemá scénář.
Stojíte u něj. Ráno. Sami.
A nevíte, co bude dál.

Do nového roku přejeme především dostatek času.Času na zastavení, na ticho i na sdílení.Protože právě čas, který věnujem...
31/12/2025

Do nového roku přejeme především dostatek času.
Času na zastavení, na ticho i na sdílení.
Protože právě čas, který věnujeme jeden druhému, dává životu hloubku.

Opravdové vztahy nevznikají ve spěchu,
rostou z pozornosti, naslouchání a laskavosti.
A laskavost – i ta nejmenší – má sílu měnit dny,
někdy i celé lidské osudy.

Ať je nový rok plný vztahů,
ve kterých můžeme být sami sebou,
a času, který má smysl.

✨ZLATÁ NEDĚLE ✨přinesla světlo radosti a naděje. Děkujeme pěveckému souboru Harmonie Louny za krásný zážitek 🙏🏻👼🏻 a všem...
21/12/2025

✨ZLATÁ NEDĚLE ✨přinesla světlo radosti a naděje. Děkujeme pěveckému souboru Harmonie Louny za krásný zážitek 🙏🏻👼🏻 a všem kteří přišli 🌟

Přeji poklidné sváteční dny 👼🏻 zítra bude v kostele Betlémské světlo ✨👼🏻✨
20/12/2025

Přeji poklidné sváteční dny 👼🏻 zítra bude v kostele Betlémské světlo ✨👼🏻✨

Těšíme se 😇
15/12/2025

Těšíme se 😇

Srdečně vás zveme...

20/10/2025

MODLITBY A MYŠLENKY BRATRA BISKUPA JURAJE DOVALY

Milé sestry a bratři,
zasílám vám modlitby na týden a zvu vás ke společnému ztišení.

Liturgický kalendář:
19.10. – 19. po Duchu Svatém
21. 10. Hilarion Veliký, poustevník
23. 10. Jakub Spravedlivý, bratr Páně

Myšlenka na týden:
„Chvála, jež zpívá, to je sám pěvec. Chcete vyjádřit Bohu chválu? Buďte tím, co říkáte. Vy jste jeho chválou, jestliže dobře žijete.“
Augustin

Denní modlitby ve 20.00 (příp. v jiném čase):
Svatý Bože, prosíme tě za lidi trpící smrtelnými nemocemi: AIDS, ebola, lepra, rakovina, nebo jiným těžkým utrpením. Prosíme uzdrav je na těle i na duši. Uděl jim milost plného zdraví a tvého svatého požehnání.

Nebeský Otče, Bože náš, prosíme tě, nauč nás pokoře a soucitu, neboť to nám všem chybí. Umíme stavět dálnice a mosty, ale neumíme pokorně uznat své chyby ani projevit soucit s trpícími; soucit, který by hory přenášel.

Dobrý Bože, prosíme tě za všechny křesťanské církve, aby dokázaly navzdory svým odlišnostem stát společně ve službě Kristova evangelia, navzájem se respektovali a milovali.

2) Modlitby z NO:
Pane, prosíme tě za sestru farářku Helenku Matuškovou. Buď jí oporou a nadějí, dopřej jí uzdravení, dostatek sil a své léčivé požehnání.

Pane, prosíme tě za diecézní projekt v Náměšti nad Oslavou. Pomáhej nám překonávat všechny překážky, které se staví do cesty. Požehnej lidem, kteří projekt připravují a realizují. Prosíme tě, pomáhej svým Duchem tvořivosti a lásky naplnit prostor tohoto kostela a všech jeho aktivit.

3) Modlitba z tradice:
„Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků. Učiň mě hledajícím a nalézajícím,
učiň mě sebejistým v pravý čas.
Obdař mě jemnocitem, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.
Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem a rozumně si rozdělil své dny, abych neprospal záblesky světla.
Dovol mi přesvědčit se o tom, že snít o minulosti či budoucnosti mi nepomůže.
Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší, pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít všechno hladce.
Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že srdce se často staví proti rozumu.
Pošli mi v pravou chvíli někoho, kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou.
Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním.
Dej, abych dokázal čekat.
Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo, kde mohu zanechat balíček dobra, slovy či beze slov.
Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život.
Nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji.
NAUČ MĚ UMĚNÍ MALÝCH KROKŮ.“
Antoine de Saint-Exupéry: PROSBA O VŠEDNÍ DEN

4) Prostor pro individuální duchovní praxi nebo osobní modlitby:
(ztišení, Žaltář, rozjímání nad Písmem, breviář...)

5) Vnitřní modlitba:
Věčný, děkuji. (Modlíme se v duchu, kdekoliv jsme. Propojme svou modlitbu s čistou bdělostí, duchapřítomností.)

Sestry a bratři, můžete mi posílat své náměty a jména lidí, za které se chcete modlit.

Přeji vám pokojné a požehnané dny naplněné láskou, milosrdenstvím a nadějí, přítomnost Ducha Svatého, dobro a Boží lásku všude a ve všem.

Juraj Jordán Dovala, biskup

12/06/2025

Dnes si připomínáme 98 let od úmrtí ThDr. Karla Farského, zakladatele a prvního patriarchy Církve československé husitské.

Škodějovský rodák Karel Farský působil původně jako katolický kněz, kromě jiného také vyučoval na plzeňském gymnáziu. V průběhu dvacátých let se jeho profesní dráha přesunula do státní správy, konkrétně na Ministerstvo školství a národní osvěty, kde zastával funkci tajemníka církevního oddělení.

Jeho životní příběh se však brzy spojil s formováním nové náboženské tradice. Farský sehrál klíčovou roli při vzniku Církve československé, stal se jejím prvním západočeským biskupem a později byl zvolen patriarchou. Svůj život zcela zasvětil budování nové církve, která na počátku své existence čelila mnoha nelehkým výzvám. Věnoval se jejímu rozvoji nejen z hlediska duchovního, ale i liturgického, teologického a organizačního.

Postily, které Karel Farský publikoval v týdeníku Český zápas, vypovídají o jeho pohledu na víru, křesťanství i společenské otázky. V jeho textech se odráží jak důvěra v Boží vedení, tak starost o duchovní stav národa i lidské vztahy. Zároveň z nich vystupuje jeho hluboký respekt k přírodě a vesmíru – jako k důkazům propojenosti víry, Písma a stvořeného řádu.

Dnes je Karel Farský často připomínán skrze b***y a pamětní desky, ale skutečné dědictví, které nám zanechal, je duchovní. Při vzpomínce na něj nezapomínejme, že byl především člověkem modlitby a hluboké víry – a že jeho největším odkazem je církev postavená na Kristu, živém Slovu a aktuálním evangeliu.

Modlitba biskupa Juraje Dovaly k příležitosti připomínky Karla Farského:

„Veliký a svatý Bože, prosíme Tě za církev, za naše sbory a za všechny věřící. Dej nám sílu a vytrvalost, jakou měl Tvůj oddaný služebník Karel Farský, abychom se nepoddávali a neklesali na duchu. Dej nám moudrost, abychom přijímali správná rozhodnutí a vedli naše společenství k Tobě. Dej nám pokoru, ať hledáme, co je Tvé a denně vyznáváme: Buď vůle Tvá. Dej nám jednotu, abychom neviděli věci sobecky a ješitně, ale táhli spolu za jeden provaz. Dej nám lásku, abychom se milovali tak, jako Ty miluješ nás. Posvěcuj nás denně Svatým Duchem, protože jen v Duchu a skrze Ducha můžeme dojít plnosti spasení.“

😂😂😂
07/06/2025

😂😂😂

🤩
01/06/2025

🤩

Pojďte se podívat do tajemných zákoutí fary ze seriálu Vraždy v kraji. Režisér Tomáš Pavlíček vás provede všemi prostory. Ukáže pokoje, které jsou zásadní v ději seriálu, ale i ty, které na obraze takhle zblízka neuvidíte! Více o Vraždách v kraji na nova.cz: Neúnavný On...

Adresa

Chožov 115
Chozov
43922

Otevírací doba

15:00 - 18:00

Telefon

+420736767864

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když CČSH Chožov zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu CČSH Chožov:

Sdílet