Pravoslavná církevní obec Brno

Pravoslavná církevní obec Brno PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC
DUCHOVNÍ CENTRUM SVATÉHO VÁCLAVA
Kolaříkova 1499/3
621 00 Brno - Řečkovice
Pravoslavný chrám v čest Pokrovu Přesvaté Bohorodice Mgr.

Oficiální Facebook stránka pravoslavné církevní obce Brno - Duchovní centrum svatého Václava
______

Prohlášení pravoslavné církevní obce v Brně (PCO) všem věřícím k duchovnímu statusu otce Jozefa! https://www.facebook.com/131060700304849/posts/5057755990968604/?d=n
____

PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC
DUCHOVNÍ CENTRUM SVATÉHO VÁCLAVA
Kolaříkova 1499/3
621 00 Brno - Řečkovice
Pravoslavný chrám v čest P

okrovu Přesvaté Bohorodice

https://maps.app.goo.gl/eYyzsp812acDYrgAA

Farní úřad:
Kolaříkova 1499/3 621 00
Brno - Řečkovice
Tel.: 736 227 040
E-mail: [email protected]
http://pravoslavnebrno.cz/

Duchovní správce: prot. Jozef Fejsak

Bohoslužby se v současnosti konají v bohoslužebních prostorách na Kolaříkove 3 v Brně – Řečkovicích.

___________________________________

Prohlášení pravoslavné církevní obce v Brně (PCO) všem věřícím k duchovnímu statusu otce Jozefa! Publikováno 29 března, 2022

PCO v Brně by ráda informovala všechny své věřící, aby nedbali na klamavé zprávy a pomluvy Olomoucko-brněnské eparchie (OBE) vůči naší farnosti a našemu duchovnímu otci prot. Jozefu Fejsakovi, kterého se snaží dlouhodobě znevážit. Otec Jozef je právoplatným knězem, sloužícím v Brně téměř 40 let svého života, který se dlouhodobě brání proti církevní šikaně ze strany vikárního biskupa Izaiáše a vedení OBE. Arcibiskup pražský Michal, který je současně statutárním orgánem Pravoslavné církve v českých zemích a Zřizovatelem OBE, vydal několik svých prohlášení a nařízení, kterými potvrdil duchovní status našeho otce Jozefa a platný výkon jeho duchovenské služby. Vzniklým sporem se bude zabývat a rozhodovat o něm Posvátný synod. Milí věřící naší obce,

dříve či později Pravda zvítězí a jméno našeho duchovního pastýře a místní církevní obce v Brně bude očištěno! Za Pravoslavnou církevní obec v Brně

Michal Dvořáček

osobní tajemník prot. Jozefa Fejsaka a člen Farní rady PCO v Brně
____

http://pravoslavnebrno.cz/prohlaseni-pravoslavne-cirkevni-obce-v-brne-pco-vsem-vericim/

___________________________________

Pravidelné bohoslužby:

Bohoslužby se konají v Pravoslavný chrám v čest Pokrovu Přesvaté Bohorodice, Kolaříkova 1499/3 621 00
Brno - Řečkovice, podle vyhlášení duchovního správce, nebo jsou uvedeny v rozpisu níže. Obvyklé začátky bohoslužeb:

Večerní 19.00 hod. (v zimě 18.00 hod.) Jitřní 7.00 hod. Sv. Liturgie 9.00 hod. / 8.00 hod. (v sobotu)

Spojení MHD do Chrámu Pokrovu Přesvaté Bohorodice v Řečkovicích:

Z Hlavního nádraží: tramvají č. 1 směr Řečkovice na konečnou stanici a odtud 4 min. pěšky na Kolaříkovu 3. Ze Staré osady: autobusem č. 44 na zastávku „Královo Pole“ (nádraží), odtud autobusem č. 70 (směr Ořešín) až na zastávku „Horácké náměstí“ a dále už jen 1 min. pěšky.

Svatá Argira z maloasijské Prusy, Panna a Nevěsta Kristova, nová mučednice a patronka manželství (1688-1721)památka 30. ...
12/05/2026

Svatá Argira z maloasijské Prusy, Panna a Nevěsta Kristova, nová mučednice a patronka manželství (1688-1721)
památka 30. dubna / 13. května, památka přenesení svatých ostaků roku 1725

Svatá Argira se narodila tehdy ještě v maloasijské Pruse (v dnešní turecké Burse) v roce 1688 zbožným rodičům Georgiovi a Zuzaně.
Byla skromná a obdarovaná výjimečnými dary, jimiž byly v jejím případě víra, moudrost, trpělivost a pokora.

Jakýsi bohatý Turek, žijící poblíž jejího domu, byl oslněn její krásou a naléhal na ni, aby se vzdala své víry a stala se jeho manželkou. Argira ale jeho návrh rezolutně a s opovržením odmítla. On však trval na svém a vyvíjel značný nátlak i na její rodiče, kterým hrozil, že připraví jejich dceru o život, pokud mu ji nedají za ženu.
Tito požehnaní rodiče se rozhodli, že svou dceru provdají za jednoho zbožného 17-ti letého řeckého chlapce, pravoslavného křesťana. Tato událost vyvedla místní Turky z míry a rozohnila jejich prudký hněv.

Zatímco se uvnitř chrámu konal posvátný obřad a tajina svatby, vtrhlo dovnitř na dvacet mladých Turků, kteří ve své zuřivosti, před očima všech svatebčanů i mladého ženicha, popadli mladou Argiru a unesli ji neznámo kam.

Nakonec mladou nevěstu Argiru přivedli tak, jak byla ustrojena, ve svatebních šatech, k místnímu soudci. Šest lidí ji obvinilo z porušení slibu, který údajně dala bohatému mladému muži, kterého si údajně měla vzít. To ale vůbec nebyla pravda.

Soudce, který byl otcem mladého muže, jenž po Argiře nestoudně toužil, se jí zeptal na následující otázku a přivedl ji tak před dilema: „Buď se staneš Turkyní a oženíš se s mým synem, nebo zemřeš ve vězení.“

Argira, jsouc vytrvalá a nebojácná, tento návrh okamžitě odmítla, a proto byla poslána do vězení.

Její rodiče, zoufalí a naplnění zármutkem, žádali patriarchu, aby zasáhl, a stejně tak se obraceli k oficiálním představitelům turecké vlády. Všechno marné! Jejich pokusy nepřinesly k jejich zármutku žádné plody. Argira byla nakonec převezena do Istanbulu a zde znovu uvězněna. Čekala na nový proces.

Po celé dva roky netrpělivě očekávala rozhodnutí nového soudu, které bylo nakonec vyneseno se stejným verdiktem jako to předešlé: Buď se stane Turkyní, nebo zůstane uvězněna ve vlhkých věznicích spolu s nemorálními ženami, které na ni budou neustále naléhat, aby se vzdala své víry a zachránila si svůj život.

Argira ale svou víru zradit odmítla.

A tak byla přivedena do nuzné, špinavé a dusivé cely, v níž ji čekalo surové bití, nadávky a ponižování, které měly za cíl přimět její čistou duši kapitulovat.

Jaký to zázrak. Mladá panna Argira naopak pocítila, jak právě tehdy její víra v Ukřižovaného Pána Ježíše Krista sílí.

Uvědomila si, že její konec je nablízku. Přála si proto přijmout svaté Přijímání. Ale jak toho dosáhnout?

Ve vězení se nacházel jeden ctihodný stařec, který ovšem mohl vycházet a zase vcházet, neboť u vězeňských strážců požíval plnou důvěru.

Právě jemu svatá Argira odhalila své tajemství a přání. Tento stařec, dobře chápaje situaci a potřebu posledního svatého Přijímání, se jako dobrý otec tajně rozběhl do zdejšího chrámu. Místní kněz, když slyšel, co se stalo, byl silně dojat. Z jeho očí se řinuly proudy slz, když si uvědomil, že ve vězení očekává svou spásu mladá ctnostná křesťanka, nová mučednice a vyznavačka křesťanského pokolení. Kněz uvažoval, jak se mu může něco takového podařit a jak nechat tajně přenést Svaté dary až do vězení.

Tehdy ho dobrotivý Bůh osvítil. Kněz na Boží popud vložil opatrně Svaté dary, jak jen mohl, do malé rozinky, seschlého hroznu vinné révy, a předal je opatrně onomu stařečkovi.

Stařec s velkou bázní a úctou přenesl nepozorovaně tyto svaté a spasitelné dary přes stráže a dostal se až do blízkosti svaté Argiry.
Svatá Argira, nadšená a současně ohromená, s radostí přijala poslední zaopatření k Věčnému životu a pokorně žádala Pána, aby ji přijal ve svém Nebeském království.

Následující den odevzdala svého ducha Pánu a byla u Boha přičtena k zástupu mučedníků.

Stalo se tak 5. dubna roku 1721.

Svatá Argira byla nejprve pohřbena v zahradě místního chrámu svaté a ctihodné mučednice Paraskevy v Konstantinopoli, konkrétně ve čtvrti Hasköy (řecky též „Pikridio) ¹.

Ušlechtilý stařec, který jí přinesl Svaté dary, pak její tělo s křesťanskou úctou předal zemi a na její hrob vložil kamenný kříž, vítěznou trofej jejího života, která byla uchráněna až do doby patriarchy Konstantina ².

Pravoslavní křesťané nacházející se v této oblasti chtěli provést vyzdvižení jejích svatých ostatků. K této události došlo 30. dubna 1725. Pozvali proto patriarchu Paisije společně se členy Posvátného synodu, aby se zúčastnili tohoto svatého obřadu. Když otevřeli hrobku, všichni byli překvapeni při pohledu na její neporušené tělo, z nějž vycházela na všechny strany blahá a nadpozemsky krásná vůně. Patriarcha vydal nařízení, aby byly její svaté ostatky přeneseny a uloženy do krásně ozdobené schrány (larnaky) v chrámu svatého Georgia v Konstantinopoli ³.

Od té chvíle byla svatá Argira oficiálně ctěna celým pravoslavným světem jako svatá panna a mučednice.

Její svatý étos a vzácný příklad jejích ctností byly důvodem, proč ji začali věřící považovat za „ochránkyni manželství a zbožného mládí“. V nádherných hymnech, složených na počest svaté Argiry, se k ní obracejí manželé a prosí ji, aby svými svatými modlitbami utvrdila svatá mučednice jejich manželství a učinila ho libé Bohu.

Na svaté ikoně je obvykle svatá Argira znázorňována jako panna držící v jedné ruce svatý kříž a v druhé ruce světlé svatební věnečky.

Přeložil a sestavil Michal Dvořáček
__________________________

¹ Městská část Istanbulu s názvem „Hasköy“ se nachází v severní části Zlatého rohu, naproti Fanaru (Fener) a Balatu (Balat). Je známo, že tato oblast, která se dnes rozprostírá ve čtvrti Hasköy, byla osídlena již v 6. století. Nazývá se také Areovindou nebo Aravindou podle šlechtice, který zde postavil svůj letní dům. Jméno Pikridio bylo této čtvrti dáno na konci 8. století a pocházelo z velkého kláštera Pikridio, založeného Joannisem Pikridiosem. Množství klášterů a chrámů vybudovaných v této oblasti (klášter Lykaones, klášter Eutychius, klášter Panny Marie „Matron“, klášter Galakrines atd.) poukazuje na velký význam Pikridia během byzantského období.

² Patriarcha Konstantin V. (světským jménem Konstantinos Valiadis, 1833–1914) byl patriarchou Konstantinopole v letech 1897–1901.

³ Za zmínku stojí, že chrám svatého Georgia v Konstantinopoli stával na stejném místě již v době existence Byzantského císařství, zatímco současný chrám byl postaven na konci 18. století. Chrám byl vážně poškozen v září 1955 během tzv. „Zářijových událostí“, jinak též „Istanbulského pogromu“ , kdy bylo pronásledováno řecké (romejské) obyvatelstvo Konstantinopole a kdy byla připravena o život více než desítka Řeků, Arménů a občanů dalších menšin, jejichž domovy, firmy a křesťanské svatyně byly ve velkém ničeny (uvádí se až 73 zapálených řeckých pravoslavných chrámů v Konstantinopoli). Při těchto tragických událostech, k našemu velkému zármutku, shořely také téměř celé svaté ostatky sv. Argiry. (Viz rovněž dokument na téma Istanbulského pogromu anásledných tragických událostí).

Svatá novomučednice a panno Argiro,
pros Boha o nás a o naše manželství!
-
http://pravoslavnebrno.cz/panenska-novomucednice-a-patronka-manzelstvi/

Duchovní poučení svatého Filothea Zervaka„Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska vzdělává.“ (1 Kor 8,1)„Bůh nehledí n...
12/05/2026

Duchovní poučení svatého Filothea Zervaka

„Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska vzdělává.“ (1 Kor 8,1)

„Bůh nehledí na lidi gramotné, nýbrž na ty tiché, pokorné a na ty, kteří mají Boží bázeň.

Většina dnešních gramotných lidí by si vedla mnohem lépe, kdyby vůbec neznala „písmena“ (neměla vzdělání).

Pán nehleděl na vzdělanost, nýbrž na ponížení své služebnice Marie, a proto ji učinil hodnou stát se Jeho Matkou.

Shlédl na ponížení negramotného svatého Spyridona a z pastýře koní a ovcí ho učinil pastýřem a biskupem rozumných ovcí, lidí; učinil ho divotvůrcem.

A všichni svatí se nestali svatými proto, že měli nějaké velké znalosti, nýbrž proto, že měli pokoru, tichost, nevinnost, víru, naději a lásku.“

Svatý Filotheos Zervakos
(✞ 8. května 1980)

Zdroj: Όσιος Φιλόθεος Ζερβάκος

připravil Michal Dvořáček
_

https://pravoslavnebrno.cz/duchovni-pouceni-svateho-filothea-zervaka/

Svaté ostatky ctihodného otce Vasilije Ostrožského jako pramen nepřemožitelné Boží moci…„Od té doby pevně věřím, že Boží...
12/05/2026

Svaté ostatky ctihodného otce Vasilije Ostrožského jako pramen nepřemožitelné Boží moci…

„Od té doby pevně věřím, že Boží svatí žijí
a že nejsou mrtví!“

Krátký život svatého Vasilije Ostrožského
(Ochridský prolog)

Svatý Vasilij (srb. Vasilije) se narodil v Popovově Polji, vesnici v Hercegovině, prostým a bohabojným rodičům. Od mládí byl naplněn láskou k Boží Církvi a když dosáhl dospělosti, vstoupil do kláštera Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Trebinje, kde také přijal mnišský postřih. Jako mnich se rychle stal proslulým díky svému opravdovému a zřídka se vyskytujícímu asketickému životu. Svatý Vasilije na sebe přijímal jedno utrpení za druhým, každé těžší a těžší než předchozí. Později byl proti své vůli zvolen a vysvěcen na biskupa Zahumlje a Skenderije. Jako hierarcha žil nejprve v klášteře Tvrdoš a odtud jako dobrý pastýř posiloval své stádo v pravoslavné víře a chránil je před krutostí Turků a lstivostí Latinů. Když byl Vasilij nadměrně utlačován svými nepřáteli a Tvrdoš zničen Turky*, přestěhoval se do Ostrogu, kde žil asketickým životem a chránil své stádo neustálou a vroucí modlitbou. V 16. století pokojně zesnul v Pánu a zanechal po sobě své neporušené (tj. netlené) ostatky konající zázraky dodnes. Zázraky u hrobu svatého Vasilije jsou bezpočetné. Křesťané i muslimové přicházejí k jeho ostatkům a nacházejí uzdravení ze svých nejtěžších nemocí a strastí. Každoročně se tam na svátek Padesátnice koná velké lidové shromáždění (sabor).

Svatý Nikolaj Žičský a Ochridský

Poznámka pod čarou:

(*) V naší době postavil Nikola Runjevac z vesnice Poljica nedaleko Trebinje nový chrám na troskách starého kláštera Tvrdoš – nádherný a slavný monumentální chrám (tzv. zadužbina) před Bohem a jeho lidem.

Proslavení svatého Vasilije Ostrožského v zástupu pravoslavných svatých

Ihned po zesnutí svatého Vasilije v roce 1671 začali lidé ve velkém počtu přicházet, aby se modlili u jeho hrobu, stejně jako to dělali za jeho pozemského života. Na místě jeho hrobu se začalo dít mnoho zázraků, které nepřestávají dodnes.

Sedm let poté, co odevzdal svou duši Bohu, v roce 1678, se svatý Vasilij zjevil ve snu otci Rafailovi (Kosijerevci), igumenovi kláštera sv. Lukáše v Župě u Nikšiče, a nařídil mu, aby šel do Ostrogu a otevřel (jeho) hrob. Igumen tomuto snu nevěnoval pozornost a nešel. Znovu měl stejný sen, ale znovu ho ignoroval. Svatý Vasilij se pak igumenovi zjevil potřetí, oblečený v biskupském rouchu, s kadidelnicí v ruce. Igumen se probudil ve strachu a úzkosti a vyprávěl bratrstvu svého kláštera o svém snu. Okamžitě se dohodli, že se urychleně vydají do Ostrogu.

Po příjezdu nejprve informovali ostrožské mnichy o igumenově snu a pak se zavázali k přísnému půstu, přičemž po celou dobu sloužili celý cyklus denních modliteb se svatou liturgií. Činili tak po dobu sedmi dní. Sedmého dne se pomodlili u hrobu světce a otevřeli ho.

Před nimi se zjevil svatý v oslaveném těle barvy čistého vosku, vydávající vůni podobnou bazalkovým listům. Mniši pak uložili jeho neporušené tělo do schrány a odnesli ho do Horního kláštera, do chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice, kde odpočívá dodnes.

Zpráva o oslavení těla svatého Vasilije se rychle rozšířila a lidé začali k jeho hrobu přicházet ve velkém, aby uctili jeho svaté a divotvorné ostatky. Nejen pravoslavní křesťané, ale i římští katolíci, luteráni a dokonce i muslimové přicházeli hledat pomoc do velké ostrožské svatyně. S vírou v Boží milosrdenství a milosrdenství svatého otce Vasilije se jim dostalo pomoci a útěchy.

I dnes přicházejí k ostrožskému divotvůrci poutníci ze všech částí země, všech národností a náboženství. Mnoho lidí cestuje do Ostrogu i ze zahraničí. K posvátné schráně s oslavenými ostatky svatého Vasilije se přicházejí poklonit a pomodlit lidé z celého světa hovořící různými jazyky. Mnoho rodičů přivádí své děti ke křtu před ostatky svatého Vasilije a mnozí pojmenovávají své potomky právě po tomto světci. V Ostrogu se konalo mnoho svatebních obřadů, bylo učiněno nespočet zpovědí a mnoho lidí se účastnilo svatých tajin před světcovými svatými ostatky, zatímco bezpočet dalších věřících prosilo o modlitby za své zdraví a spásu.

V ostrožském klášteře je svatému otci Vasilijovi přinášeno mnoho obětí a darů, ale největší obětí ze všech je upřímné pokání a vůle očistit své srdce před Bohem a svatým Vasilijem. Také lidé nevěřící v Boha (ateisté) ctí a respektují svatého Vasilije a s bázní vyslovují jeho jméno. Neboť, jak každý ví, svatého Vasilije nikdo nezlehčoval ani v době, když žil, a rozhodně ho nezlehčuje nikdo ani poté, co byl již oslaven.

Před milosrdným ostrožským světcem Srbové vylévají své zármutky a bolesti a vroucně se modlí za své živé i zesnulé příbuzné. Poutníci z blízka i z daleka se na toto setkání připravují postem a modlitbou a shromažďují se v hojném počtu o svátcích i ve všední dny v Ostrogu, aby uctili svatého, vyprávěli mu o svých zármutcích, plakali před schránou s jeho svatými ostatky, vyznávali své hříchy a přijímali požehnání. Kromě běžných církevních postů si lidé často slibují, že budou držet zvláštní půst. Tento půst se nazývá „týden svatého otce Vasilije“ a obvykle předchází jeho svátku. Vyslovení jména svatého je tradičně doprovázeno slovy „Sláva mu a milosrdenství“. Před ostatky svatého Vasilije bylo složeno mnoho přísah a uděleno mnoho slibů.

Boží moc a pokušení dějin

Během svého pozemského života nebyl světec nikdy ponechán v pokoji, ale byl pronásledován mnoha Božími nepřáteli a úhlavním nepřítelem naší spásy. Ani po svém zesnutí nebyly jeho svaté ostatky ušetřeny zlým duchem.

Poprvé museli ostrožští mniši ukrýt ostatky svatého Vasilije v roce 1714, kdy Numan-paša Čuprilič zaútočil a zpustošil Černou Horu. Mniši ostatky pohřbili pod klášterem, poblíž řeky Zeta. Řeka se vylila a zaplavila oblast, kde byly ostatky pohřbeny, nicméně voda zázračně nepronikla ani ke schráně, ani k samotným ostatkům, v ní uloženým.

Podruhé musely být ostatky ukryty během obléhání Ostrogu v zimě roku 1852. Turecký velitel Omar Paša obklíčil klášter a obléhání trvalo devět dní. Třicet Černohorců v čele s velkým vojvodou Mirkem Petrovićem, otcem knížete Nikoly, statečně bránilo klášter. Když se jim s pomocí svatého Vasilije podařilo Turky zahnat, nechal odsloužit v malém „Chrámu Uvedení“ děkovnou modlitbu Bohu, Přesvaté Bohorodici a svatému Vasilijovi. Poté Černohorci vzali svatého s sebou do Cetinje a uložili ho do Chrámu Narození Přesvaté Bohorodice, poblíž ostatků svatého Petra Cetinjského. Tam svaté ostatky (sv. Vasilije) zůstaly až do jara 1853, kdy byly opět navráceny do Ostrogu. Během války s Turky byl ostrožský klášter vypálen a vypleněn. Mnoho ostrožských pokladů, stejně jako dokumenty z doby svatého Vasilije, zmizely navždy.

Potřetí byly ostatky svatého převezeny během války v letech 1876-1877. Opět byly přeneseny do Cetinje, kde zůstaly asi rok. V roce 1878 byly v majestátním průvodu přivezeny zpět do Ostrogu.

Během 2. světové války, v únoru 1942, kdy na Ostrog letěly nepřátelské granáty, mniši v obavě, že by mohl být zasažen a zničen Chrám Uvedení (Přesvaté Bohorodice), vzali svaté ostatky a ukryly je do malé jeskyně za budovou kláštera. Tato obava se ukázala jako neopodstatněná, protože granáty, ač létaly po celém klášteře, kam dopadaly a explodovaly, samotný klášter však nebyl nikdy zasažen, ani nebyl během těchto útoků nikdo zraněn. Svatý otec Vasilij střežil své stádo, jak to dělal vždy předtím…

Archimandrita Justin Čelijský

Tři příklady z nespočetných zázraků sv. Vasilije Ostrožského

„Nebuď nevěřící, ale věřící“

(Jak se svatý Vasilij Ostrožský zjevil knězi se slabou vírou)

„V roce 1940 se biskup Nikolaj zeptal velmi ctihodného Jovana Boškoviće z Orje Luky (obec Danilovgrad): „Věříte, ctihodný otče, že Boží svatí žijí?“

„Jak bych tomu mohl nevěřit, když se mi sami zjevili a dosvědčili, že žijí!“

Jednoho dne mě moje mátuška (manželka kněze) požádala, abych šel do Ostrogu s obětním darem za nějaké neštěstí, které se stalo v naší rodině. Byl jsem poněkud zarmoucen a vyveden z míry. „Co mám přinést?“ zeptal jsem se. „Nech ty mrtvé kosti v ostrožské jeskyni odpočívat v pokoji! Na živé se máš obrátit o pomoc!“

Uplynul asi den.

Tu noc jsem měl vidění svatého Vasilije. Udeřil mě holí a jsa pln rozhořčení hlasitě na mě zavolal: „Já žiji, nejsem mrtvý, jak si myslíš! A nebuď nevěřící, ale věřící!“

S velkým strachem jsem vyskočil z postele a požádal svou manželku o obětní dar, který připravila pro mou pouť. Okamžitě jsem se vydal do Ostrogu a přinesl obětní dar svatému Vasilijovi. Od té doby pevně věřím, že Boží svatí žijí a že nejsou mrtví!“

Uzdravení ochrnutého

Jeromonach Simeon Mihailovič z Ostrogu napsal v roce 1932:

„V době, kdy byl Vidak Djurovič, syn Mira, žákem v klášteře Ostrog, někdy na konci 19. století, byl do Chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice, v němž spočívají ostatky svatého Vasilije, přinesen velmi nemocný muž. Tento muž už několik let nemohl používat nohy. Umístili ho tedy pod schránou s ostatky sv. Vasilije.

O něco později, když výše zmíněný žák podával kávu těm, kteří přinesli ochrnutého, se postižený muž sám postavil, vyšel z chrámu a nečekaně se objevil ve starém klášterním hostinci, kde ostatní pili kávu.

Jeho zjev jeho společníky zpočátku vyděsil, ale brzy se radovali a všichni ho objali a políbili, jako by se znovu narodil nebo vstal z mrtvých. Podle Vidakova svědectví nemocný, jehož jméno si nepamatuje, pocházel z nějaké vesnice v oblasti „Sandžak“ (nyní se jedná o oblast na Balkáně rozdělenou mezi Srbsko a Černou Horu).

Uzdravení duševně nemocného muže

Jeromonach Serafim Kašić přepsal následující dopis, který sestavila Jovanka Vujičić z Kotoru 22. srpna 1957. Originál dopisu je také zachován v archivu:

„Ctihodný otče, píši Vám v souvislosti s naším rozhovorem a Vaším přáním popsat co nejpodrobněji uzdravení mého strýce. Také jsem si již stihla ověřit několik dalších faktů o této události.

Můj zesnulý strýc Danilo Zloković, syn Todora (narozen v Bijelé, obec Herceg Novi v roce 1866 a zemřelý v roce 1924), cestoval každý rok pěšky do Ostrogu, počínaje svými dvaceti lety, aby uctil ostrožského divotvůrce a poděkoval mu za uzdravení. V raném mládí (kolem roku 1883) se můj strýc zbláznil. Dva nebo tři roky těžce trpěl touto nemocí a sám se toulal po horách. Jednoho dne ho chytili, svázali a odvezli do Ostrogu.

Tam usnul přímo pod schránou s ostatky sv. Vasilije, zatímco za něj starý jeromonach četl modlitby. Spal dlouho, dokud ho Djuro Malević, jeden z mužů, kteří ho do Ostrogu doprovázeli, neviděl probuzeného. Domů se vrátil sám, zdravý a při smyslech. Až do své smrti zůstal v dobrém zdraví, vždy radostný a dobromyslný a ve své vesnici velmi oblíbený.

Můj zesnulý strýc vyprávěl, že byl v Ostrogu přítomen, když se z ostrožských skal zřítila postýlka s dítětem a dítě zůstalo nezraněné. Pamatuji si to velmi jasně. Strýc nám vyprávěl o dalších zázracích, kterých byl v Ostrogu svědkem, ale protože neznám podrobnosti těchto zázraků, nejsem schopna o nich nic podrobného napsat.“

Svatý otče Vasilije, pros Boha za nás!

při příležitosti svátku svatého Vasilije Ostrožského (29.4./12.5.)

připravil Michal Dvořáček

Podle: „Zázraky jako dary těm, kteří volají k Pánu“ (Monastýr Lepavina)
_

https://pravoslavnebrno.cz/svate-ostatky-vasilije-tvrdosskeho-a-ostrozskeho-jako-pramen-nepremozitelne-bozi-moci/

Ctihodný Amfilochij Počájevský († 1971), památka jeho svatořečení v roce 2002Narodil se 27. listopadu 1894 jako Jákov Va...
11/05/2026

Ctihodný Amfilochij Počájevský († 1971), památka jeho svatořečení v roce 2002

Narodil se 27. listopadu 1894 jako Jákov Varnavovič Golovatjuk ve vesnici Malá Ilovica ve Volyňské gubernii, v rolnické rodině s mnoha dětmi. Od dětství Jakub pomáhal s pracemi na statku. Při pohledu na zbožnost svých rodičů, kteří nevycházeli z domu bez modlitby, také on sám si osvojil z jejich zbožnosti to dobré a svaté. Když byl Jákov mladý, pomáhal svému otci, který napravoval lidem pochroumané ruce, nohy i těla, a všemožně jim pomáhal, když si zlomili kosti či žebra. To se mu potom hodilo i v budoucnu. Roku 1912 byl povolán do armády. V době 1. světové války sloužil u 165. střeleckého pluku v městě Luck, potom byl s plukem převelen do města Tomsk, kde byl paramedikem. Ke konci války se dostal do zajetí, byl Němci odeslán až do Alp, kde strávil tři roky, odkud však roku 1919 utekl a vrátil se do své rodné vesnice, kde pracoval na poli a pomáhal stejně jako jeho otec nemocným, kteří se k němu obraceli o pomoc.

V roce 1925 se rozhodl pro mnišský život a byl přijat jako poslušník do Počájevské lávry – Monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Jeho poslušenstvím byla výroba dřevěných kol a sání na zimu. A rovněž zpíval ve sboru. 8. července roku 1932 byl postřižen na mnicha se jménem Josif. Dalšího roku 1933 byl rukopoložen na jerodiákona a v roce 1936 na jeromonacha. V té době také zakončil mnišskou (bohosloveckou) školu při Počájevské lávře. V roce 1941 byl ustanoven pomocníkem hlavního ekonoma Lávry. Při tom všem se mu hodily také jeho schopnosti, které zdědil po otci, a také jeho zkušenosti z fronty. Pomáhal a uzdravoval bratry z Lávry a také všechny věřící. Aby nezarmucoval bratry množstvím nemocných, kteří za ním díky jeho schopnostem přicházeli, s požehnáním představeného Lávry se odstěhoval na monastýrský hřbitov do malého domku, kde společně s jeromonachem Irinarchem prožil 20 let. Každý den za ním přicházeli nemocní, kteří toužili po uzdravení, někteří tělesného, jiní toho duchovního; otec Josif všem s Boží pomoci vracel zdraví, především ale uzdravoval jejich rozbolavěnou duši a znovu je obracel k Bohu.

Ke konci 2. světové války, která dolehla těžce i na monastýr, ctihodný Josif jen zázrakem unikl smrti. Asi čtrnáct ozbrojenců se vlámalo do jeho kelie a dožadovali se jídla. Když dostali najíst, tak jej požádali, aby je vyprovodil. U dveří mu velitel partyzánské jednotky oznámil, že bude zastřelen. S pokorou přijal tuto zprávu o své brzké smrti, poprosil je jen o chvíli na modlitbu. Stihl říci: Otče náš, Bohorodice Panno, raduj se…, Vyznání víry a potom začal číst modlitbu při odloučení duše od těla, když v tom na místo přiběhl otec Irinarch, který při pohledu na namířenou zbraň na svého bratra v Kristu ani na chvíli nezaváhal a vrhl se před hlaveň, kterou sklonil k zemi. Prosil, aby partyzáni nedělali to, co zamýšlí, ale aby se nad nimi smilovali. Smrt je tehdy nakonec minula. Brzy poté otce Josifa převedli ze hřbitova zpět do Lávry.

Roku 1951 byl ustanoven pomocníkem ochránce „Stopy“ Matky Boží (Jednou z nejstarších svatyní Počájevské Lávry je Stopa Přesvaté Bohorodice, pramen mnoha zázraků a uzdravení. První historické zprávy o této svatyni pocházejí z roku 1240). V létě 1952 byl ustanoven hlavním sadařem a zahradníkem Lávry. Na počátku roku 1953 se stal igumenem a současně působil jako duchovník pro poutníky i bratrstvo Lávry.

Když na konci 50. let došlo do Počájevské lávry tzv. Chruščovovské pronásledování církve (Chruščovova protináboženská kampaň, období zostřeného boje proti náboženství v SSSR, jehož vrchol nastal v letech 1958-1964, bylo pojmenováno po vůdci země té doby, po prvním sekretáři ÚV KSSS Nikitu Chruščovovi, který veřejně prohlásil, že do roku 1965 ukáže posledního popa v televizi). V zemi se začali masově zavírat monastýry a chrámy, které ještě nebyly zavřeny. Mniši byli vyháněni, vysídlováni bez práva na návrat. Na podzim roku 1962 díky odvaze starce Josifa se mnichům podařilo ubránit a ochránit Svato-trojický chrám Lávry. U dveří do chrámu se shromáždilo kolem deseti milicionářů i se svým velitelem, když v tom zcela neočekávaně z rukou velitele starec vytrhl klíče, které dal mladému poslušníkovi se slovy, aby je držel, nikomu je nedával a běžel pryč, jak jen mu síly stačí. Milicionáři, kteří z toho všeho byli v šoku, řekl: Archijerej je hospodářem tohoto chrámu! A co vy? Vy odtud běžte pryč! Vyžeňte je odsud! Věřící, kteří vše sledovali s podivem, povzbuzeni slovy starce Josifa, vyhnali milicionáře z Lávry až za vstupní bránu. Otec Josif věděl, že mu to světská moc neodpustí, dobře věděl, že za ním přijdou, a nijak se tomu nebránil, jen čekal a modlil se k Bohu. Za několik dní skutečně přijelo policejní auto, které otce igumena násilím odvezlo do Psychiatrické nemocnice v Budanive. Byl ostříhán a oholen, strhli mu kříž a poté ho umístili na oddělení pro nejtěžší případy psychicky nemocných. Každodenně mu byly podávány léky, po kterých mu otékalo celé tělo, dokonce mu i popraskala kůže na těle. Všichni, kdo otce Josifa znali, se snažili za něj přimlouvat, kde to jen bylo možné. Nakonec se to podařilo a otec Josif byl z psychiatrické léčebny propuštěn. Protože se nemohl vrátit do Počájevské lávry, bydlel u své neteře v rodné vesnici. Tam postavil malou kapli, v níž každodenně sloužil moleben se svěcením vody. Když se místní dozvěděli, že se vrátil domů, začali za ním přicházet s prosbami o uzdravení ze svých nemocí, a on je uzdravoval. Nepřítel našeho spasení v podobě bezbožné komunistické vlády se však brzy dozvěděl, co otec Josif dělá. Bolševici tehdy přemluvili nějakého příbuzného otce Josifa, který starce v prosinci 1965 oklamal a odvezl ho na traktoru na blata za vesnici, kde ho zbil, shodil do vody a odjel pryč. Osm hodin ležel promrzlý v ledové vodě, než ho našly jeho duchovní děti a odvezly ho do Počájevské lávry, kde byl ještě té noci postřižen na velkou schimu se jménem světitele Amfilochije Ikonijského (památka 23. listopadu / 6. prosince), protože se báli, že se nedožije rána. Z milosti Boží se však schiigumen Amfilochij uzdravil. Zůstávat v Lávře bez povolení k pobytu bylo velmi nebezpečné, a tak se starec vrátil znovu do své rodné vesnice. Vládní úředníci zakazovali lidem, aby starce navštěvovali. I přesto, že se rušila autobusová spojení, lidé za starcem nepřestáli přicházet, třebas i pěšky.

A tak stejně jako předtím, tak i nyní za ním přicházeli lidé, aby je v té době již věhlasný starec uzdravil a pomodlil se za ně. Na severní straně dvora měl malý domovní chrám a vše potřebné pro to, aby bylo možné přijímat věřící, kteří za ním přicházeli. Starec, který od dětství miloval přírodu, sám všude kolem sázel květiny a ovocné stromy a o vše se svědomitě staral.

Se stejně nezištnou láskou miloval i ty, kteří k němu přicházeli. Svoji lásku daroval všem, nemocným a strádajícím, všem přál uzdravení a všemožně se jim snažil pomoci. Když se jej jedna duchovní dcera ptala, jak dostihnout lásky k bližnímu, on odpovídal, že Bůh dává blahodať lásky za pokoru. Také často říkal: Jaký jsi k lidem, takový jsou lidé k tobě. Velmi miloval Matku Boží, neustále se k Ní obracel ve svých modlitbách, někdy v době oběda např. náhle vstal a zpíval modlitbu Boží Matce, a ostatní vyzýval, aby také tak činili: Pod Tvou milost se utíkáme, Bohorodice Panno… Za příčinu sklíčenosti, malomyslnosti a prázdnoty v duši považoval mnohomluvnost, obžerství a chtivost. Tehdy říkal, že je třeba zpívat si každou hodinu i den Kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli a také S námi Bůh …Sám starec měl krásný baryton a dobře rozuměl církevnímu zpěvu, který nade vše miloval.

V zimě na počátku roku 1970 přišel schiigumen Amfilochij do monastýrské jídelny (trapézy) a velmi přísně se ptal, kdo přinesl květiny. Žádal všechny, aby nikdo květiny nenosil, květiny nejsou potřeba, spíše modlitba. Všichni se tomu divili, protože nikdo žádné květiny nikde neviděl. Až za nějaký čas lidé toto jeho podobenství plně pochopili. Starec totiž viděl svůj brzký konec a také to, že lidé mu budou přinášet květiny. Jemu je ale milejší modlitba, a ne ozdoba na hrobu.

Když se přiblížil jeho konec, věřící kolem něj si všímali, že se ponořoval hluboko do svého nitra, tvář se mu proměnila, poznával myšlenky těch, kteří ho obklopovali, ty dobré i zlé. Za dobré děkoval a zlé odpouštěl. Ke konci života se však na něj obořili nejenom duchové zla, které z lidí vyháněl, ale i někteří lidé. V létě roku 1970 se stávalo, že měl zvláštní záchvaty, lehl si na lavičku v sadu, jako by byl v bezvědomí, takto ležel nějaký čas, potom zase zcela zdráv vstal. Tak se to opakovalo ještě na podzim, ačkoli nikdo nevěděl, co se děje. Až později se věřící dozvěděli, že starci byl podáván jed. Věděl a spatřil úmysly nepřítele našeho spasení, věděl i o těch, kdo mu pomáhají. Smířený starec vždy vyzýval k pokání před Bohem. Nakonec schiigumen Amfilochij zesnul 1. ledna roku 1971 a pohřben byl na monastýrském hřbitově Počájevské lávry 4. ledna. Před svým zesnutím prosil všechny, aby si i nadále navzájem pomáhali, aby k němu přicházeli pro pomoc s modlitbou. Už několik dní po pohřbu byla jedna věřící uzdravena a během dalších tří desetiletí se na hrobu starce udály mnohé další zázraky a uzdravení.

V průběhu Velkého půstu roku 2002 byly jeho svaté ostatky vyzdviženy a shledány zcela nezetlenými. Na jaře téhož roku, konkrétně 3. dubna, rozhodl Posvátný Synod Ukrajinské pravoslavné církve o připočtení schiigumena Amfilochije k zástupu svatých. Slavnostní čin svatořečení se udál 13. května v chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Počájevské lávře pod záštitou a vedením Jeho Blaženosti Vladimíra (Sabodana), metropolity Kyjevského a celé Ukrajiny. Toho dne byly ostatky ctihodného starce Amfilochije přeneseny z chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice do jeskyně, k ostatkům ctihodného Joba Počájevského, kde společně spočívají až dodnes.
_______

Modlitba
Přeblažený otče náš Amfilochiji, pozemský anděli a nebeský člověče! Utíkáme se k tobě s vírou a láskou a velmi tě prosíme, zjev nám, pokorným a hříšným, tvé svaté zastání. Ačkoli pro naše hříchy nemáme odvahu prosit Pána a Vládce našeho o to, co je nám třeba, tebe však, modlitebníka a prosebníka dobrého a laskavého, prosíme s velkou horlivostí: vypros nám z Jeho dobroty, blahosti a laskavosti, dary naším duším i tělům, víru pravou a lásku ke všem opravdovou, nelicoměrnou, ve zlu a těžkostech trpělivost, a těm, kdo jsou stiženi těžkými nemocemi, dej od jejich neduhu uzdravení. Těm, kdož padají pod břemeny nesnesitelných zármutků a protivenství a ve svém životě jsou plni zoufalství, dejž, aby získali brzkou úlevu a osvobození.

Nezapomeň, blažený otče, ani na svůj svatý monastýr, ve kterém jsi vedl duchovní zápas, a který tě vždy ctí, zachovej všechny ty, kdož v něm žijí a vedou v něm duchovní zápas, a také na ty se rozpomeň, kdož se přicházejí poklonit jeho svatyním, zachovej je všechny bez úhony, od pokušení ďábelských a všelikého zla. A když nastane čas našeho odchodu z dočasného života, do věčnosti, nezanechávej nás bez tvé nebeské pomoci, ale tvými modlitbami nás přiveď do přístavu spasení a dej nám státi se dědici přesvětlého Království Kristova, abychom opěvovali a oslavovali nevyslovitelné milosti Lidumilného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha, a tvé společně se ctihodným Jobem otcovské zastání, na věky věkův. Amen.

Adresa

Kolaříkova 1499/3
Brno
62100

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Pravoslavná církevní obec Brno zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Pravoslavná církevní obec Brno:

Sdílet