07/09/2021
Svět není nebezpečný, nebezpečné je nenacházet v něm Krista. Úvaha nad cíli soudobé pastorace
Druhý vatikánský koncil a vatikánské dokumenty, které po něm následují, zdůrazňují důležitost inkulturace křesťanství, tedy vtělení víry do současné kultury. Tato postmoderní doba, ve které žijeme, je charakterizována pluralitou a ztrátou důvěry v metanarace, tedy ve společné příběhy, které by spojovaly společnost. Nejenže o roli scelujícího vyprávění přišlo křesťanství, ale společnost nespojuje už ani sdílená osvícenská víra v pokrok, přírodní vědy nebo demokracii. Už není nic, na čem by se společnost shodla, naopak pozorujeme rozpad do fragmentarizovaných komnat ozvěn, do řady pluralitních a vedle sebe fungujících diskurzů, které je možné nazývat v širším smyslu subkulturami. Člověk může žít v subkultuře básníků, posluchačů specifického hudebního žánru, v subkultuře fotbalových fanoušků, v subkultuře umělců, horolezců, hráčů deskových her, milovníků motorek nebo studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Takováto roztříštěnost do dílčích skupin pojem a program inkulturace značně problematizuje. Vždyť jak je možné vtělit evangelium do soudobé kultury, když možná žádná jedna sdílená kultura neexistuje?
Otázka po cíli pastorace relevantní. Klade ji ostatně i papež František. Ten ve své exhortaci Christus Vivit, věnované právě mládeži, na několika místech varuje před pastorací, která je zaměřená a pochopitelná jen pro „elitu křesťanské mládeže“ (srov. ChV 232). Takováto „elitářská pastorace“ (srov. ChV 236), byť vedena dobrou snahou, vede do „neživotné izolace“ (srov. ChV 232). Podobně ve své starší exhortaci Amoris Laetitia papež říká, že „už nemůžeme být pouze továrnou na kurzy, které navštěvuje jen pár lidí.“ (AL 230) Pokud je cílem pastorace mládeže v naší zemi vytvořit z mladých lidí aktivní křesťanskou elitu, která projde všemi formačními kurzy, aby posléze za ně přijala zodpovědnost a postupně žila naplno pro církev, je to jistě pochopitelné. Stejně jako je – a to je třeba zdůraznit – společenství církve nepostradatelnou součástí křesťanské víry, která nesmí být redukována pouze na svůj individuální rozměr. Přesto zde trvá nebezpečí vytvoření subkultury, která ztrácí kontakt se světem. A co hůř: křesťané žijící v křesťanské subkultuře jen stěží mohou rozumět současnému světu. Jen insubkulturovaná církev zná lidi své doby.
Poznáte je po ovoci
Když se dívám na své vrstevníky, kteří podobně jako já před cca 10 lety patřili k „elitě církevní mládeže“ budí to ve mně jisté rozpaky. Část z těchto lidí skončila zcela vyčerpaná z přetížení, které bylo vyvoláno tlakem na velkou míru angažovanosti a dobrovolnictví. Jiní propadli cynismu, protože reálný život se ukázal být mnohem složitější, než jak byl líčen na všemožných programech pro mládež plných entuziasmu, vznosných hesel a dojemných svědectví. Jiní po opuštění věku mládeže de facto ztratili víru. Jejich způsob žití víry, vybudovaný léty v „církevní elitě“, přestal fungovat s narozením potomků nebo přechodem k práci na plný úvazek. Malá menšina stále žije v jakýchsi společenstvích, která jim zprostředkovávají křesťanský život (nebo alespoň jeho zdání). Zkrátka pro jedny se s opuštěním křesťanské subkultury jejich víra zhroutila, jiní se v této subkultuře s jistou urputností nadále udržují.
K čemu vede současná pastorace? Je vedena snahou získat jednoho nového věřícího (srov. Mt 23, 15) a zaháčkovat ho do subkultury angažovaných křesťanů, nebo spíše pomáhat lidem na cestě spojení s Kristem a na cestě následování Krista, které by bylo natolik existenciálně hluboké, že by vytrvalo přes všechny obtíže a změny, které lidský život přináší?
A tak bychom se měli u každé pastorační aktivity ptát: vede k separaci od světa, nebo k posvěcení světa?
Autor: Tomáš Sixta, doktorand na KTF UK a člen redakční rady r***e Salve.
zdroj:
K čemu vede současná pastorace? Je vedena snahou získat jednoho nového věřícího (srov. Mt 23, 15) a zaháčkovat ho do subkultury angažovaných křesťanů, nebo spíše pomáhat lidem na cestě spojení s Kristem a na cestě následování Krista, které by bylo natolik existenciálně hl...
