27/05/2026
(Zdílené):
Jeden muž řekl jednomu knězi, že u svaté zpovědi nebyl už dvacet pět let, ale svaté přijímání nevynechával, když byl na mši svaté. Myslel si, že je to v pořádku. Vždyť to tak dělají i ostatní lidé. Řekl mu také, že je na to farář nikdy neupozornil, a proto si myslel, že zpovědní praxe byla zrušena.
Zpovědní praxe nikdy zrušena nebyla, jen někteří lidé nechtějí chodit ke svaté zpovědi, a tak si vše dělají po svém. Chodí ke svatému přijímání, i když se předtím nevyznali z těžkých hříchů ve svátosti smíření.
Pokud někdo přistupuje ke svatému přijímání bez správné dispozice a přípravy, proviní se proti Kristovu tělu. Svatý apoštol Pavel o tom píše:
„Kdo by tedy jedl chléb nebo pil Pánův kalich nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Ať tedy člověk sám sebe zkoumá, a tak ať jí z toho chleba a pije z kalicha. Neboť kdo jí a pije, a nerozeznává tělo Páně, jí a pije si odsouzení. Proto je mezi vámi mnoho slabých a nemocných a mnozí umírají.“ (1 Kor 11, 27–30)
Nehodné přijímání Nejsvětější svátosti je také jedním z důvodů, proč tolik lidí sténá pod nemocemi.
Pán Bůh řekl svaté Kateřině Sienské:
„Nejdražší dcero, uvaž, do jak vznešeného stavu je povznesena duše, když náležitě přijme Chléb života, Andělský pokrm. Při jeho přijetí je ve mně a já v ní; jako je ryba v moři a moře v rybě, tak jsem já v duši a duše ve mně, v moři pokoje. V duši zůstává milost, protože přijala tento Chléb života (Eucharistii) ve stavu milosti. Když pomine způsob chleba, zanechávám v duši stopu své milosti, jako pečeť vtisknutou do teplého vosku: když je pečeť vyňata, zůstane v něm její otisk. Stejným způsobem zůstává v duši síla této svátosti, totiž vroucnost mé Božské lásky a dobrota Ducha Svatého. Zůstává v ní světlo moudrosti mého jednorozeného Syna, které osvěcuje zrak rozumu. A duše je posílena účastí na mé síle a moci, která ji činí silnou proti vlastním smyslným vášním, proti zlým duchům i proti světu.“
Jeden muž s rakovinou hrtanu se zúčastnil duchovních cvičení, která vedl kněz zmíněný v úvodu tohoto článku. Předtím podstupoval různé druhy léčby, ale nic nepomáhalo. Na konci duchovních cvičení byl úplně uzdraven a přiznal: „O Boha a o Jeho přikázání jsem se nestaral a vedl jsem hříšný život. Věděl jsem, že hřeším, ale bylo mi to jedno. Chtěl jsem si užívat života a spáchal jsem všechny možné hříchy.“ Z tohoto vyznání bylo zřejmé, že rakovina hrtanu byla důsledkem hříšného způsobu života.
Nemohu říci ani netvrdím, že když člověk onemocní, je to vždy následek hříchu. Mnoho nemocí způsobují nehody, mikroby, viry a bakterie.
Modlitební lék: uzdravení vírou a modlitbou k Ježíši (Mdr 16,12; Mk 16,17n).
Svátostný lék: zpověď a Eucharistie (svaté přijímání), svátost pomazání nemocných (Mk 6,12n; Jak 5,14n).
Přirozený lék: duchovní rozhovor a všechny druhy léků (Sir 38,1–15).
Důležité je, abychom důvěřovali Ježíši Kristu, kterého přijímáme v Eucharistii. Měli bychom umět rozlišit, že nepřijímáme obyčejný chléb, ale že v tom kousku Bílé Hostie přijímáme celého Ježíše Krista, skutečně a podstatně přítomného.
Je smutné, když někdo řekne, že byl „na oplátce“. Jednou mě jeden mladík nedaleko kostela hlasitě oslovil: „Faráři, hele, krev Kristova!“ — a začal pít víno z láhve. Chudák nevěděl, co v té chvíli říká. Velmi mě to zabolelo. Řekl jsem mu, aby se přestal rouhat.
Jiný mladík mi při hodině náboženství řekl: „Vy si opravdu myslíte, že v té trapné hostii je přítomen Bůh?!“ Chodil na nějaké přednášky k nekatolíkům a tam jim vykládali všelijaké věci. Přitom tento chlapec byl v přípravě na biřmování.
Není mým záměrem někoho posuzovat nebo soudit. To dělat nechci. V Bibli, konkrétně v Listu Galaťanům, je napsáno:
„Nemylte se: Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu. Kdo však zasévá pro ducha, z ducha sklidí věčný život.“ (Gal 6,7–8)
Před několika dny mi jeden padesátník do telefonu začal říkat: „Vy chodíte do kostela a ke zpovědi, a potom zase děláte to samé, znovu přijdete ke zpovědi a všechno se vám smaže — a pak znovu děláte zlo.“
Nikdo z nás, kdo pravidelně chodíme ke svaté zpovědi, to tak nechce. Nejdeme ke zpovědi s tím, že chceme po zpovědi pokračovat v těch samých hříších. Rozhodli jsme se, že je už nebudeme dělat. A mysleli jsme to upřímně a opravdově. To, že jsme po čase znovu upadli do stejného hříchu, je slabost (žádostivost), která nás znovu začala ovládat. Je nám to líto.
Je to podobné jako dítě, které řekne rodičům, že už bude poslušné, a za několik dní jim začne znovu odmlouvat a neposlechne je. Přesto se ho rodiče nezřeknou.
Jsme slabí lidé, ale je vidět i určitý pokrok — některé hříchy jsme přece přestali páchat. A postupně se to zlepšuje, až nakonec dozrajeme k tomu, abychom skrze milost dosáhli cíle své víry — spásy duše.
Dbejme však na to, abychom svaté přijímání — Eucharistii — nepřijímali svatokrádežně. Těžké hříchy nestačí litovat v úkonu kajícnosti na začátku mše svaté; z těch je třeba se vyznat ve svátosti smíření. Teprve potom, patřičně disponováni, můžeme přistoupit ke svatému přijímání.
Přeji Vám krásný a požehnaný den.
(Bratr Jaroslav)
