09/08/2026
Mt 14,22-33 Chodit po vodě?
Učedníci křičeli strachy a mysleli si, že k nim po vodě jde přízrak. Taky jsme často schopni věřit spíše na strašidla, než tomu, že nás Bůh miluje. A Petr na Ježíšovo ujištění, že je to on, a ne přízrak, reagoval jako malé děcko. Vlastně dost hravě: Když jsi to ty, tak mi poruč, ať umím taky to, co ty.
Ježíš nijak neusměrňoval jeho představy, ale pouze řekl: Tak pojď. Je třeba ocenit Petrovu odvahu, že to zkusil. Vyjádřil tím svou důvěru k Ježíšovi. Ale nepodařilo se mu potlačit strach z hlubiny, a proto jej důvěra zradila a on se potopil.
Je to výstižný obrázek našeho vlastního vztahu k Bohu. Obecně vzato tak nějak Bohu věříme, ale když dojde na konkrétní činy, jako bychom je konali jen z vlastních sil. A podle toho to dopadá. Čím to je? Čím to, že naši víru kalí pochybnosti o Boží všemohoucnosti? Inu, asi proto, že to v tom našem světě všemožně hapruje. Nevíme totiž, kdo opravdu jsme. Máme strach z hlubin své vlastní osobnosti, protože kdykoliv se projevíme, ukáže se naše malá víra.
Nebo jinak: lidé často mluví o svém přesvědčení, ale uvnitř si nejsou jisti sami sebou. Vytváříme si image sebejistého člověka, ale uvnitř nás je, jak se říká, malá dušička. Navenek sebejistí, uvnitř trneme hrůzou z představy, že máme být odvážní a jako Petr zkusit "chodit po vodě", tzn. nebát se toho, v čem žijeme. Chodit po vodě je metafora odvahy milovat.
Petr si dodává odvahy a komanduje Ježíše kráčejícího po hladině "Poruč mi". "Poruč mi, ať jdu k tobě po hladině." Určovat Pánu Bohu, co a jak má dělat, co má od nás požadovat, po jaké cestě nás má vést - to je takový lidský evergreen. Ale k čemu takové chození po vodě je? Zvláště pokud vzápětí začneme tonout v pochybnostech?
Příčinou takové vnitřní rozervanosti je totiž oddělenost. Pochybnost vychází z představy, že jsme odděleni od všeho ostatního, co máme kolem sebe. Člověk jako samostatná jednotka je téměř dokonalá iluze, kterou naše já vytváří, aby nám poskytlo vědomí výlučnosti, nebo dokonce nadřazenosti. Ve skutečnosti ale taková extrémní oddělenost vede ke strachu, odcizení a samotě. Náš úděl je jiný. Jsme jako ryby a ptáci v hejnu, včely v úle a mravenci ve starém vykotlaném dubu. Navzájem se potřebujeme, ať málo, nebo hodně.
Plyne nám z té nebeské vodní disciplíny pár poučení:
Ne vždy vše dopadá tak, jak chceme. Nebo jak jsme si představovali. Život je nekonečný tanec mezi tím, co bychom byli ochotni riskovat, a tím, bez čeho víme, že nemůžeme žít. Neměli bychom při tom ale hazardovat se svou duší. Tak jako Petr ve vlnách. Nakonec vůbec nejde o to, co chceme, ale o to, co můžeme o sobě samých objevit.
Nikdy nejsme odděleni od života a prostředí, ve kterém žijeme, a proto nikdy nebudeme umět chodit po vodě, leda bychom se vodou stali. Co nás ale může povznášet nad všední starosti i hlubiny moří je láska. Láska tak široká, že rozpozná naši sounáležitost se vším ostatním, láska tak opravdová, že v nás vzbudí veliký soucit se životem všeho druhu. Jestli nás něco může zachránit z hlubin zoufalství a pochybností, je to vnitřní vědomí Boží lásky, která je sama o sobě Božím přebýváním v nás. Bůh tak miloval svět, že sestoupil mezi nás a riskoval, že ho odmítneme. Udělali jsme to. Nehodil se nám do krámu.
Ale právě kvůli svobodnému odmítnutí tu odvážná Láska k lidem zůstává jako výukový modul. Proto slavíme Vzkříšení. Kdo poznal tuto Boží lásku v sobě, ten vykotlaný dub, plný lidí, nebude už nikdy na stromě svého života sám. Láska je tu, vždy je nám k dispozici, pokud pohlédneme do svého srdce, abychom ji našli, jak napsal Charleston:
"Nevíme, co bude zítra, kromě jedné věci: Víme, že ať se stane cokoli, projdeme dnem pod ochranným deštníkem lásky všichni společně. Nikdo nezůstane pozadu. Nikdo nebude zapomenut. Všechno bude oceněno. Pomůžeme si navzájem přes cílovou čáru soumraku. A kdo může získat přístup k tomuto deštníku lásky? Každý. Kdokoliv. Jediné, co musíme udělat, je otevřít svá srdce lásce, bez váhání a bez kvalifikace. Láska je přijetí pod deštník, které nás osvobozuje pro jakýkoli zítřek, který může přijít."
Pamatujte, láska není činnost, kterou bychom vykonávali, ale realita, ve které už jsme. A opakem lásky je strach. Chodit po vodě můžeš jen s láskou.
