25/03/2026
Dr. Antonín Čala O.P.
MŠE SVATÁ - VÝKLAD VĚROUČNÝ A LITURGICKÝ
Nakladatelství Krystal
Olomouc, 1941
MŠE SVATÁ JE SKUTEČNÁ OBĚŤ
2. kap., část I.
Poněvadž z různých táborů často slýcháme námitky proti tomu, že mše svatá je skutečná oběť, je třeba, abychom byli vyzbrojeni proti takovým námitkám, abychom mohli věcně hájiti tento článek víry a své protivníky umlčet. Proto zde stručně probereme otázku, zda mše svatá je skutečně oběť. Budeme zkoumat, co nám o tom praví prameny zjevení, zda je možno dokázat skutečnost eucharistické oběti (I) z Písma svatého, (II) z tradice a (III) jsou-li k tomu snad i nějaké rozumové důvody, aspoň důvody vhodnosti.
I. DŮKAZY Z PÍSMA SVATÉHO
Protestanté všeobecně tvrdí, že z Písma svatého nelze dokázat, že mše svatá je skutečná oběť. Luther na základě Písma svatého popírá obětní ráz poslední večeře i mše svaté. Mši svatou Církev prý jen připomíná oběť Kristovu na kříži. Podobně i Kalvin, vycházeje z Písma svatého, zavrhuje katolickou nauku o mši svaté. Podle Písma svatého je prý pouze jedna oběť Nového zákona, totiž krvavá oběť kříže. To je v podstatě nauka všech protestantů až po naši dobu.
V posledních letech nezávislá kritika se stále více vzdaluje od katolické nauky o poslední večeři a o mši svaté. Stačí všimnouti si teorií, které podávají Wetter,¹ Lietzmann² a Völker.³ Uvedení autoři se shodují v tom, že eucharistická
prohlašuje, že jeho tělo je dáno za apoštoly a za mnohé, a jeho krev prolita za mnohé, nikdo nemůže pochybovat, že Kristus se obětuje. Nelze říci, že Kristus při poslední večeři mluví o svém těle, které bude vydáno a o krvi, která bude prolita, totiž na dřevě kříže. Místo sloves, která jsou ve Vulgátě (a proto i v našich překladech podle Vulgáty) v budoucím čase, v řeckém originále jsou participia přítomného času: διδόμενον, εκχυνόμενον. Avšak participium přítomného času neznamená budoucí čas, zvláště když je spojeno se slovesem přítomného času. Náš text má tedy v originálu takový smysl: „Toto jest má krev, vylitá (εκχυνόμενον)… Toto je mé tělo… vydané (διδόμενον)“.⁸ Tím tedy Kristus prohlašuje, že jeho tělo a krev je obětována už nyní, neboť krev nemůže býti vylita, aniž by tělo nebylo obětováno.
b) Kristus se obětuje za mnohé „na odpuštění hříchů“. (Mat. 26, 28.) Všichni Židé, a tudíž i apoštolové, dobře znali očistné oběti. Věděli, že krev odpouští hříchy tehdy, když je obětována.⁹ Když jim Kristus prohlašuje odpuštění hříchů svou krví, jistě o tom nepochybovali, neboť viděli, jak odpouštěl hříchy.¹⁰ Tedy i slova: „na odpuštění hříchů“ přirozeně apoštolům mluvila o oběti.
c) Kristus přináší oběť nové úmluvy. Nejpadnější důkaz, že večeře Páně byla obětí, máme ve slovech, jimiž Kristus prohlašuje, že prolitím jeho krve je zpečetěna nová úmluva. Podle Matouše a Marka Ježíš praví: „Toto je má krev úmluvy.“ Podle Pavla a Lukáše: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“
Apoštolové dobře znali oběti úmluvy z Písma svatého a liturgických obřadů. Jistě dobře věděli, jak krev obětovaných zvířat zpečetila spojení Abrahama a Jahve,¹¹ nebo jak na Sinaji oběti zpečetily úmluvu mezi Hospodinem a Izraelity.¹² Tato úmluva byla patrná ve všech obětech, ale zvláště v obětech očistných.¹³ Z toho je zřejmé, jak apoštolové chápali slova Kristova: „Toto je má krev úmluvy. Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“ Nemohli nevidět, že Ježíš se obětuje Bohu, aby očistil jejich hříchy svou krví, že přináší oběť, která měla zpečetiti novou úmluvu.
Aby apoštolové nemohli tato slova chápat jinak, Ježíš užil týchže slov, která pronesl Mojžíš při smlouvě na Sinaji a která Izraelité nemohli zapomenout. Mojžíš tehdy po prohlášení úmluvy pokropil lid izraelský krví oběti a řekl: „To je krev úmluvy, kterou Jahve uzavírá s vámi o všech těchto slovech.“¹⁴ Táž slova pronáší Kristus při poslední večeři: „To je má krev úmluvy.“ Tatáž slova praví, že tu jde o týž obřad. Jako tehdy na Sinaji, tak i nyní ve večeřadle byla úmluva zpečetěna obětí. „Kdokoli byl obeznámen se Starým zákonem,“ praví anglikánský theolog M. Stevens, „nemohl chápat úmluvu v krvi Kristově jinak než jako smrt, přinesenou v oběť.“¹⁵
Kristus nepraví: „To je má krev budoucí úmluvy,“ nýbrž prostě: „To je má krev úmluvy.“ (Mat., Mar.) Ani u svatého Pavla a Lukáše nečteme: „Tento kalich je budoucí úmluva v mé krvi,“ nýbrž: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi.“
Z toho, že Kristus užívá týchže slov jako Mojžíš, a že tuto úmluvu nazývá novou, musíme uzavřít, že tu jde o skutečnou novou oběť, která má býti náhradou za oběti staré úmluvy.
d) Totéž možno potvrditi také tím, že Kristus ustanovil Eucharistii v době, kdy se slavila velikonoční oběť.
Z evangelií je zřejmé, že evangelisté velikonoční hostinu považují za velikonoční slavnost. Vidí v ní uskutečnění toho, co bylo předobrazováno beránkem velikonočním.¹⁶ Totéž uznávají i nezávislí kritici, jako na příklad Loisy.¹⁷ Tedy už při poslední večeři byl Kristus beránkem velikonočním, už při poslední večeři se obětoval za mnohé.
Písmo svaté tedy jasně dokazuje, že poslední večeře Páně byla opravdovou obětí.
2. VEČEŘE PRVNÍCH KŘESŤANŮ
Předně je třeba připomenout, že když Ježíš pronesl nad chlebem: „Toto je tělo mé za vás,“ připojil: „To čiňte na mou památku.“ A podobně když nad kalichem řekl: „Tento kalich je nová úmluva v mé krvi,“ dodal: „To čiňte, kolikrátkoli jej budete píti, na mou památku.“ (I. Kor. 11, 24–25.)
Smysl obojího „To čiňte“ je zřejmý: „Čiňte, co jsem právě učinil, a čiňte to na mou památku.“ Kristus obětoval Bohu své tělo a svou krev. Tedy apoštolové mají činiti totéž, mají Bohu obětovati totéž tělo a krev Ježíše Krista.
a) Obnovování večeře Páně podle Skutků apoštolských.
O obnovování večeře Páně v Jerusalémě čteme ve Skutcích apoštolských 2, 41–42: „I byli pokřtěni ti, kteří přijali jeho (Petrovu) řeč; a připojilo se jich v ten den asi tři tisíce duší. Trvali pak v učení apoštolském a ve společenství lámání chleba i na modlitbách.“ Je dokázáno, že lámání chleba tu znamená obřad večeře Páně.¹⁸
V téže hlavě v. 46, čteme: „Denně také trvali jednomyslně ve chrámě a lámali po domech chléb, přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce, chválíce Boha a majíce přízeň u všeho lidu.“ Autor zde praví, že první křesťané vykonávali své modlitby v synagoze, ale obřad lámání chleba, t. j. večeři Páně, slavili ve svých soukromých domech. Lukáš zde chtěl mluviti jen o obyčejném pokrmu, bylo by zbytečné připomínati, že křesťané nejedli v synagoze, nýbrž ve svých domech.
O obnovování večeře Páně v Troadě čteme ve Skutcích apoštolských 20, 7, 11: „Když jsme se v neděli shromáždili k lámání chleba, Pavel, chtěje na zítří odejiti, mluvil k nim a protáhl řeč až do půlnoci… A vyšel nahoru, lámal chléb, pojedl a mluvil ještě dlouho až do svítání; potom odešel.“ Výslovně se tu praví, že křesťané se sešli k lámání chleba. Obnova večeře Páně je tedy středem jejich schůzky. Z textu je také patrné, že toto lámání chleba nebylo konáno jen výjimečně, při příchodu Apoštola, nýbrž pravidelně každou neděli. A poněvadž Pavel vykonává obřad lámání chleba, je jasné, že byl s tímto obřadem dobře obeznámen, a konal jej i jinde na svých apoštolských cestách.
Z uvedených textů je tedy patrné, že ono lámání chleba je v užívání už od začátků Církve, ještě když věřící navštěvují synagogu. Už tehdy měli křesťané svůj vlastní obřad. Vykonávali jej v Jerusalémě mezi křesťany obrácenými z židovství, i v církvích, které založil Pavel, tedy i mezi křesťany obrácenými z pohanství. Byla to tudíž všeobecná prakse. Nelze pochybovat o tom, že lámání chleba je u prvních křesťanů obnovou večeře Páně. Jestliže však večeře Páně jest obětí, tedy i její obnova jest obětí. Ostatně je to patrné také z protikladu mezi modlitbami v synagoze a lámáním chleba. Místo levitických obětí mají křesťané oběť novou: lámání chleba ve svých domech.¹⁹
b) Obnovování večeře Páně podle sv. Pavla.
Když sv. Pavel zakazuje křesťanům korintským účastniti se pohanských posvátných hostin a obětí, píše: „Proto, miláčkové moji, střezte se modloslužby. Jako k rozumným pravím: Posuďte vy sami, co dím: Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není-liž společenstvím těla Kristova? Poněvadž to jest jeden chléb, jsme my mnozí jedním tělem, neboť všichni jsme účastni jednoho chleba. Patřte na Izraelity podle těla; nejsou-liž ti, kteří jedí oběti, účastni oltáře? Co tedy dím? Že snad jest něčím věc obětovaná modlám aneb že modla jest něčím? Nikoliv, nýbrž že co obětují pohané, obětují duchům zlým, a ne Bohu. Nechci však, abyste byli společníky duchů zlých; nemůžete se účastniti stolu Páně i stolu zlých duchů. Anebo popouzíme-li Pána k řevnivosti? Zdaliž jsme silnější než on?“²⁰
Sv. Pavel zde proti pohanským a židovským obětem klade chléb, který lámou křesťané u stolu Páně, a to, co pijí z kalicha Páně. Avšak i Židé i pohané měli skutečné oběti. Tedy i lámání chleba a kalich Páně je skutečná oběť.
Z uvedených míst je patrné, že pro první křesťany obnovování večeře Páně bylo skutečnou obětí.
K předešlým textům Nového zákona připojme ještě:
3. SVĚDECTVÍ STARÉHO ZÁKONA
U proroka Malachiáše 1, 10–11 čteme: „Nemám zalíbení ve vás, praví Hospodin zástupů, a daru nepřijmu z ruky vaší. Neboť od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy, a na každém místě jest obětována a přinášena jménu mému oběť čistá, protože veliké jest jméno mé mezi národy, praví Hospodin zástupů.“
Prorok zde ohlašuje oběť čistou, která má býti obětována u všech národů, a má vystřídat oběti starozákonní.
Toto proroctví se vztahuje na budoucí dobu mesiášskou. Neboť všichni národové celého světa mají uctívat Boha a přinášet mu oběť čistou. Nemůže tu býti řeč o době prorokově, protože pohané měli tehdy jen oběti nečisté, a Židé nebyli tak rozšířeni po celém světě, aby se na ně mohl vztahovati tento text. Prorok tu užívá přítomného času; ale to je u proroků velmi obvyklé, že budoucí dobu popisují jako přítomnou, jako by ji viděli před sebou.
Toto proroctví mluví o vnější oběti ve vlastním slova smyslu. Neboť výrazy, kterých tu prorok užívá (muktar, muggáš, minchah) znamenají oběť ve vlastním slova smyslu. Mimo to vnější oběti, jejichž odstranění prorok ohlašuje, mohly býti nahrazeny zase jen pravou vnější obětí. Neboť vnitřní oběti chvály a díků byly vždy nutné, a proto nemohly býti zavedeny jako něco nového místo dřívější bohopocty. – Kromě toho toto proroctví mluví o oběti čisté, bohumilé.
Tyto značky (oběť nová, vlastní, čistá, všeobecná) nacházíme pouze v oběti eucharistické. Neboť oběť kříže byla přinesena pouze na jednom místě. A jiné oběti tu nepřicházejí v úvahu. Celá tradice toto proroctví vykládala o mši svaté.
b) Totéž potvrzuje také žalm 109, 4, kde se praví: „Přísahal Hospodin a nebude toho želeti, ty jsi knězem na věky podle řádu Melchisedechova.“ Je zřejmo, že tento žalm je mesiánský a vztahuje se na Krista.²¹ Tedy Kristus je knězem podle řádu Melchisedechova. Proto musel přinésti oběť podstatně týmž obřadem jako Melchisedech, t. j. oběť chleba a vína. Kdyby však Kristus nikdy nepřinesl oběť pod způsobami chleba a vína, nemohl by býti zván knězem podle řádu Melchisedechova.
Z toho je tedy zřejmé, že poslední večeře Páně, a tudíž i mše svatá, která je obnovou večeře Páně, je skutečnou obětí.
--------------------------
Poznámky:
1. Sr. Pet. Wetter: Altchristliche Liturgien: I. Das christliche Mysterium; II. Das christliche Opfer, Götting 1921, 1922.
2. Sr. Lietzmann: Messe und Herrenmahl, Bonn 1926.
3. Sr. Völker: Mysterium und Agape, Gotha 1927.
4. Sr. Luk. 22, 19–20; I. Kor. 11, 24.
5. Sr. Mat. 26, 27; Mar. 24, 24.
6. Mat. 20, 28.
7. Galat. 2, 20.
8. Sr. Lagrange: Evangile selon saint Marc, Paris 1911, p. 355–356.
9. Sr. Mèdebielle: L’expiation dans l’Ancien et le Nouveau Testament, Rome 1924, t. I, p. 125–158.
10. Sr. Mat. 9, 2; Luk. 5, 20; 7, 47.
11. Sr. Genes. 15, 18.
12. Exod. 24, 3.
13. Sr. Mèdebielle, uved. dílo, str. 288.
14. Exod. 24, 8.
15. Sr. M. Stevens: The Theology of N. T., str. 132.
16. Sr. Lagrange: Evangile selon s. Luc, p. 542 násl.
17. Sr. Loisy: Les Evangiles synoptiques, t. II., Ceffonds 1908, p. 526.
18. Sr. Jaquier: Les Actes des Apôtres, Paris 1926, p. 87.
19. Mluví-li se v těchto textech jen o lámání chleba, není tím vyloučeno žehnání kalicha. Je to totiž zcela běžný zvyk, že některý obřad obdrží jméno jen podle jednoho úkonu, ač je v něm třeba mnoho úkonů. Děje se tak k vůli stručnosti. Sr. Völker, uved. dílo, str. 38.
20. I. Kor. 10, 14–22.
21. Sr. Mat. 22, 42–45; Žid. 6, 20; 7, 17.
