21/02/2026
Mat. 6, 14- 21, Neděle syropustní – Neděle všeobecného smíření
V odpuštění jde daleko více o záležitost srdce a postoje vůči druhému člověku – můžete (jako křesťané jste dokonce povinni) odpustit i svým nepřátelům, ale vaši nepřátelé mohou dál žít v nepřátelství proti vám. Ježíš říká:
• Matouš 6:14-15 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.
Není to tak, že by Boží odpuštění záviselo na nás, ale skutečnost, zda a jak my sami odpouštíme, ukazuje na to, zda nám samotným bylo odpuštěno. Jestliže vám byly odpuštěny hříchy, potom i vy budete odpouštět. Bude to bolet, bude to vyžadovat modlitby, odvahu a pokoření se. Ale bude to součást našich životů. Ale pokud neodpouštíme druhým, potom to ukazuje, že naše srdce není proměněné Bohem, že tady není Boží odpuštění, jinými slovy: ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.
Odpuštění je však těžké – je to asi to nejtěžší, co může člověk vykonat. Zde se opravdu pohybujeme po hraně nadpřirozena, neboť schopnost odpouštět nám není vrozena. Na druhé straně: hranice mezi přirozeným a nadpřirozeným je hranicí lidskou, je to spíše mez, za kterou nedohlédneme, než nepřekročitelná propast. Bůh ji překračuje velmi snadno – z Jeho pohledu snad ani nemůže existovat.
A to nás vede k poslednímu bodu, který se týká smíření: Zatímco odpuštění se může týkat jenom jedné strany:
Smíření je vždycky ziskem pro obě strany. Znamená to odstranění stávajícího nepřátelství a napravení vztahu. Musíme také ale rozumět tomu, že každé smíření znamená obnovení toho, co bylo rozbité, zničené. Jakmile je něco rozbitého, tak i když to opravíme, už to nikdy není stejné jako to původní.
Tak je to i s našimi vztahy. Pokud je rozbijeme, tak smířením můžeme dosáhnout určité nápravy, ale nikoliv obnovení do původního stavu. To je něco, co může udělat jenom Bůh svým nadpřirozeným zásahem. A někdy to udělá, jindy nikoliv. Je to jako když rozbijete sklenici a potom ji slepíte. Už nikdy nebude tak krásná – bude opravená – to je smíření, ale už to nebude tatáž sklenice jako předtím.
Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom usilovali o smíření s druhými lidmi a o nápravu našich vztahů. Někdy to může dlouhá léta jako v případě Jákoba a Ezaua. Zde bylo zranění a bolest nejenom dvacet let – dvacet let uplynulo od jejich posledního incidentu, který byl jenom onou pověstnou poslední kapkou, díky které pohár přetekl.
Jednou ze známek opravdového ke smíření je štědrost, ochota podělit se s druhým, která vyvěrá z proměněného charakteru.
Všechno, co mám a všechno, co jsem, je jenom Boží milost. Na tomto základě může Boží dítě říci – mám dost. Mám dokonce víc, takže můžu z toho, co mám obdarovat druhé, sloužit druhým, mohu se podělit o Boží požehnání, protože to není moje zásluha, ale Boží dílo.
Srdce, které je smířené s Bohem, srdce, které se díky tomu smiřuje také s lidmi, přetéká touto milostí. Přetéká touhou sloužit druhým, dávat – dávat sebe i dávat z požehnání, kterým ho Bůh zahrnuje. To patří ke smíření.
Není to tak, že teď jsme si podali ruce, mezi námi už nic není, ale už také mezi námi nic nebude.
To je skutečné a viditelné dílo Boží milosti v životě člověka, v srdci věřícího.
Hledáme-li zdroje nenávisti, která s takovou sílou explodovala v tomto století, nemůže¬me pominout humanismus, toto sobecké soustředění se lidstva na sebe. Člověk se stal mírou všech věcí („budete jako bohové“) … Kde ale máme hledat zdroje smíření? Odkud vyprýští? Která vztažená ruka či hůl, jaká zázračná voda, kolik otčenášů?
Znamení a zázraky jsou dary od Boha. Dostává se nám jich, když Bůh ve své nekonečné moudrosti rozhodne, že se bez takové pomoci neobejdeme. Ale nebylo by správné na ně čekat – skutečně neexistuje důvod, pro který by bylo možné Boha nutit, aby pomocí znamení a zázraků jedním rázem napravil to, co se nám podařilo za dvacáté století hlásání Kristo¬va Poselství pokazit.
Ano, znamení existují. Celý svět, vše kolem nás, život, láska, krása, to všechno nese na sobě pečeť Boží lásky, to vše je znamením Jeho lásky k nám, větší, než si dovedeme předsta¬vit. Ale smíření je něco jiného. Smíření je úkol, výzva, povolání – neboť smíření je prvním, nepominutelným krokem k tomu, abychom se začali vzájemně milovat. Nemohu přece milo¬vat někoho, komu jsem neodpustil.
Vyzývá-li nás Ježíš v kázání na hoře k odpouštění a smíření, znamená to, že je se svou pomocí nablízku. Znamená to, že schopnost odpouštět je Jeho krásný dar nám, lidem. Zna¬mená to, že i naše situace je řešitelná, že i zranění, která si vzájemně způsobili lidé střední Evropy v tomto století (a nebylo jich věru málo), se dají léčit.
Ano, můžeme se ptát, kde vzít naději, že i nevěřící, skeptičtí, na sebe soustředění obyva¬telé této části světa se otevřou odpuštění. Kdo je přesvědčí, že stojí za to odpouštět, zapome¬nout, nepočítat křivdy? Kdo je naučí milovat?
Odpověď je prostá: právě k tomu Bůh volá nás, křesťany. Nám se dostalo Poselství Evangelia, dostává se nám působení svátostí, dostává se nám Božího slova. A komu bylo více dáno, od toho se bude více požadovat.
Nezáleží ani tak na tom, zda naším polem působnosti je obchod se zeleninou nebo mezi¬národní vztahy; záleží pouze na míře lásky, kterou jsme ochotni vnášet do našeho každoden¬ního konání. Protože odpuštění a smíření je projevem lásky – a láska je skutečným zname-ním Boží přítomnosti mezi námi a v nás.
Společně si budeme u Pána vyprošovat dar toho, abychom poznávali jeho Slovo a zůstávali mu věrní a abychom byli hledači pravdy. Buďme v našem světě služebníky smíření. Ten krvácí z mnoha hlubokých ran a trpí bídou a násilím. Tento svět volá po smíření a po evangeliu míru. Prosme, aby nás Bůh učinil jeho šiřiteli, evangelisty, znameními a nástroji. Nechť se tak stane. Amen.