Pravoslavná církevní obec v Mikulově, chrám sv. Mikuláše

  • Home
  • Pravoslavná církevní obec v Mikulově, chrám sv. Mikuláše

Pravoslavná církevní obec v Mikulově, chrám sv. Mikuláše Náboženská organizace Oficiální Facebook stránka pravoslavné církevní obce v Mikulově, chrám svatého Mikuláše. Původně německý evangelický kostel sv. Po 2. léta.

PRAVOSLAVNÉ CÍRKEVNÍ OBEC V MIKULOVĚ
NÁDRAŽNÍ 27

Pravoslavný kostel sv. Mikuláše se nalézá v blízkosti nádražní budovy ČD, v bezprostředním sousedství komunikačního tahu Brno - Vídeň, kde tvoří výraznou dominantu okrajové části města. Je tak prvním památkovým objektem při vjezdu na naše území a kromě své duchovní funkce i vizitkou k historii a současnosti. Mikuláše byl postaven na přelomu 19./20.

století z podnětu obchodníka Josefa Johanna Kreimla. Evangelický sbor v Mikulově byl v této době v Mikulově velmi malý, většinu stavebních prací proto financoval spolek "Gustav Adolf-Verein". Architektem jednolodní stavby v novogotickém stylu byl Trtilek, stavitelem Soche. Stavba, dokončená v roce 1903, je řešena ve stylu pozdního historismu a je zajímavá čtyřbokou přesazenou věží obložením pálenými cihlami, výzdobou nároží, omítkovou bosáží a v neposlední řadě i zvláštnostmi technologicko-architektonického rázu. Zvláštní pozornost si zasluhují ornamentální malby interiéru se stylizovanými raně-křesťanskými motivy, které jsou dílem moravského malíře Jožky Úprky. Evangelický kostel byl vysvěcen 15. 11. 1903, zasvěcen by sv. Mikuláši, nebeskému patronu a ochránci města Mikulova a jeho obyvatel. Komunitě německých evangelíků sloužil s přestávkou doby 1. světové války až do roku 1945. Při této příležitosti bychom chtěli vzpomenout památku německého starosty Mikulova Dr. Emila Justa, německého evangelíka, který v době protektorátu dokázal svou víru v etické hodnoty křesťanství, když do poslední chvíle bránil odsunu místního židovského a romského obyvatelstva do koncentračních táborů. Za tento neloajální postoj rasovým zákonům byl poslán na východní frontu, kde zahynul. světové válce a odsunu německých občanů se v kostele od roku 1945 scházeli k bohoslužbám příslušníci Českobratrské církve evangelické. Oficiálně byl kostel dán této církvi do držby a správy v roce 1946. Do vlastnictví, ač o to sbor žádal od roku 1947, se dostal až rozhodnutím ministerstva školství a kultury 29. 12. 1958. V roce 1952 čítal mikulovský sbor 156 duší ve městě a přilehlých obcích, dále se společných bohoslužeb účastnili příslušníci Evangelické církve augburského vyznání (150 duší, převážně reemigranti - Slováci a navrátilci z Rumunska), vedle tohoto sboru užívala kostel pro své bohoslužby od září 1951 i Československá církev, která měla v Mikulově svou duchovní správu. Kostel byl po 2. světové válce s největší pravděpodobností v katastrofálním stavu. O tom svědčí korenspodence a neustálé urgence Sboru Českobratrské evangelické církve v Břeclavi ke statním orgánům po celá 40. - 60. Tuhý politický režim 50. let, vyplněný pronásledováním kněží i věřících, však nedával prostor pro svobodnější duchovní práci farností ani nepřispíval k zachování hmotných církevních památek. Církev, která byla zcela bez finančních prostředků proto provedla v 50. letech brigádnicky pouze nejnutnější opravy. Tj. zasklívání periodicky rozbíjených oken, úprava okolního terénu (vymýcení zplanělých dřevin, stavba plotu). V letech 1956-57 byla opravena střecha, kterou léta zatékalo, dále schody na věž a fasáda. V roce 1959 vykácený i vzrostlé stromy u kostela a prostor byl zplanýrován. V této době se začalo proslýchat, že blízko kostela (tj. parcelou, která ke kostelu příslušela) bude vedena dálnice směrem do Vídně. V roce 1975 na základě územního rozhodnutí MěNV Mikulov povoleno postavit na parcele č. 1977/1, patřící ke kostelu, provizorní administrativní budovy JZD Mikulov, které zde stojí dosud. Vzhledem k tomu, že sbor evangelíků v Mikulově se na přelomu 60./70. let ztenčil na několik členů a církev měla své kostely ve Valticích a Břeclavi, rozhodla se roku 1974 nabídnout kostel v Mikulově Metodistické církvi, která jej už delší dobu užívala pro své bohoslužby. Převod měl být uskutečněn darem. Metodisté vzhledem k výši tehdy platné darovací daně (30% z odhadní ceny nemovitosti) nabídku nepřijali. V dalších letech využívali kostel především oni a ze svých příjmů a svépomocí se pokoušeli zajišťovat základní údržbu budovy a okolí. V roce 1985 se rozběhla rekonstrukce a rozšiřovaní silnice probíhající v blízkosti kostela. Pro stavbu komunikace byla církvi státem vyvlastněna parcela 1977/2. Kostel se tak ocitl v bezprostřední blízkosti dopravní tepny. Z těch to důvodů se Sbor Českobratrské církve evangelické pokusil nabídnout státu k odprodeji i samotnou budovu kostela (ve značně zdevastovaném stavu). Tato nabídka nebyla přijata. Metodistická církev - sbor ve Valticích projevila zájem o koupi kostela znovu až v roce 1988, tehdy však již byla dojednána kupní smlouva mezi Sborem Českobratrské církve evangelické v Břeclavi a Pravoslavnou církví v Brně. V roce 1988 byla budova kostela i s vnitřním vybavením prodána Pravoslavné církvi v Brně. Pravoslavná církevní obec v Mikulově
Duchovním správcem farnosti byl v roce 1989 ustanoven otec Cristian Popescu. V okrese Břeclav je v tehdy asi 350 věřících, kostel sv. Mikuláše je jediným pravoslavným kostelem na Břeclavsku. Farnost spadá do eparchie olomoucko-brněnské, která má své biskupské sídlo v Olomouci. Farnost pod vedením otce Cristiana se věnovalo intenzivně sociální činnosti a to péči o uprchlíky - nové to kategorie sociálně potřebných, kteří se v naší republice objevila po roce 1990. Další intenzivní aktivitou naší farnosti byla příprava studentů ke studiu na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci. Pravoslavná církev pod vedením otce Cristiana Popescu začala ihned po získaní kostela do svého vlastnictví s postupnými opravami. V letech 1988 - 1995 byla zavedena nová elektroinstalace a provedeny nejnaléhavější práce. V téže době probíhaly také dokončovací práce na rychlostní silnici směrem k hranici (vedoucí pouhých 6 m od kostela), které ohrozily statiku samotné stavby. V této souvislosti se objevil návrh na zboření kostela, který naštěstí nebyl přijat a SIU Mikulov musel své náklady stavbu zpevnit ocelovým kabelem nad okny a betonovým chodníkem kolem celého kostela. Stavební práce na záchranu kostela se rozběhly se zvýšenou rychlostí především v roce 1995, kdy byl získan grant Evropské komise se sídlem v Bruselu ve výši 16.230 EUR, to byly finanční prostředky asi na 50% plánovaných oprav. Dalšími financemi přispěl Okresní úřad Břeclav, Městský úřad v Mikulově, PÚ Brno a nemalým podílem také věřící. V letech 1995 - 97, tak mohla proběhnout generální oprava, kterou nezištně a obětavě řídil a zajišťoval pan Vojtěch Příbramský z Mikulova. Rekonstrukce v sobě zahrnovala:
Opravu střechy (dřevěné konstrukce, nové tašky, nové oplechování, okapy), opravu a pozlacení kříže, novou fasádu, opravu schodišť, oken, osazení mříží. Uvnitř chrámu proběhla oprava a ošetření dřevěných konstrukcí, stropu, kůru, kazatelny, lavic. Dále kompletní vymalování vnitřku a nátěry dřevených a kovových částí. Esteticky nejvýznamnější změnu přinesla umělecká výzdoba vnitřku chrámu, kterou provedl sochař a malíř Nikos Armutidis (nar. 1953, studia AVU v Praze). Zrestauroval původní ornamentální výzdobu Jožky Úprky a citlivě spojil s novým nástěnnými malbami v oltáři, na bočních stěnách lodi a v předsíni kostela. V prostoru oltáře vytvořil scénu Deisis, která představuje Krista s průvodem světců (Cyril, Metoděj, Mikuláš, Rostislav). V lodi zachytil Evangelní cyklus, který navazuje na starozákonní cyklus v předsíni kostela. Celý vnitřní prostor tak získal jedinečný a harmonický ráz. Pří opravách bylo pamatováno i na okolí kostela, které bylo vyčištěno a nově upraveno. Kolem stavby byl vydlážděn chodník s přístupovou cestou a navážkami vyrovnán terén. Pravoslavný kostel sv. Mikuláše byl slavnostně vysvěcen 7. 12. 1997 tehdejším olomoucko-brněnským biskupem ThDr. Kryštofem Pulcem za účasti dalších kněží, vzácných hostů a věřících. Věříme, že kostel, který byl Ministerstvem kultury ČR prohlášen za kulturní památku, bude důstojným Božím stánkem pro naše věřící, místem smíření i klidným prostorem ke konání výstav a koncertů. Další bohoslužby se konají podle vyhlášení duchovního správce, jsou uvedeny na rozpisu v chrámu.

30/04/2026

Când scrii un nume pe pomelnic... știi ce se întâmplă mai departe ?
Când scrii un nume pe pomelnic, pare că nu faci mare lucru dar în clipa aceea, tu iei pe cineva din grija ta și îl pui, fără să-ți dai seama, în grija directă a Lui Hristos.
La Proscomidie, preotul nu vede doar litere. Vede oameni. Pentru fiecare nume – Maria, Ion, Andrei, „soția”, „copiii”, „cei din neamul meu” – el ia cu o suliță liturgică, numită copia, o fărâmă mică de pâine, mirida, și o așază pe disc, lângă Agneț, pâinea care va deveni Trupul Lui Hristos. Acolo, pe acel disc mic, se adună încet-încet o lume întreagă: vii și adormiți, sănătoși și bolnavi, apropiați și oameni cu care poate nu mai vorbești, dar pe care ai avut curajul să-i treci pe foaie.
E o imagine pe care nu o vedem, dar care, dacă ne-am gândi o clipă la ea, ne-ar rupe inima: toată familia ta, toți prietenii tăi, toți cei pentru care plângi noaptea sunt „strânși” în jurul Lui Hristos sub forma acelor firimituri de pâine. Numele lor nu plutesc undeva în aer, nu se pierd într-o listă; sunt puse, în chip tainic, lângă Trupul Domnului.
Adevărata cutremurare vine însă la sfârșitul Liturghiei. După ce credincioșii s-au împărtășit, preotul se apropie din nou de disc. Ia toate aceste părticele, una câte una, și le lasă să cadă în Potir, în Sfântul Sânge. În timp ce le varsă, spune încet: „Spală, Doamne, păcatele tuturor celor ce s-au pomenit aici, cu cinstit Sângele Tău, pentru rugăciunile Sfinților Tăi.” Gândește-te: numele pe care tu le-ai scris în câteva secunde sunt, acum, cufundate în baia Sângelui Lui Hristos, pentru iertarea păcatelor lor.
Unii dintre cei trecuți acolo nu mai pot rosti nicio rugăciune. Poate sunt departe de Biserică, poate sunt bolnavi, poate sunt deja adormiți de mulți ani. Dar, duminică de duminică, Liturghie după Liturghie, numele lor ajunge din nou și din nou în Sfântul Potir, pentru că tu ți-ai luat câteva clipe să le scrii. Ei poate L-au uitat pe Dumnezeu. Dumnezeu însă nu uită de ei, câtă vreme cineva îi mai aduce pe altar.
De aceea Părinții îndeamnă mereu să nu lăsăm Liturghie fără pomelnic, mai ales pentru cei adormiți. Pentru vii, pomelnicul e o ploaie lină peste suflet, un ajutor în necazuri, o mângâiere nevăzută. Pentru cei răposați, este poate singura rugăciune concretă care îi mai ține „legați” de iubirea Bisericii. Un acatist, un parastas, un sărindar – toate încep cu același gest mic: un nume așezat pe hârtie.
Poate simți uneori că nu știi să te rogi frumos, că nu te pricepi la cuvinte. Poate te pierzi la Liturghie, mintea îți zboară, nu prinzi toate rugăciunile. Dar când mâna ta tremură puțin și scrie, pe un colț de hârtie: „pentru mama”, „pentru copilul meu”, „pentru cei ce m-au rănit”, în clipa aceea ai făcut o rugăciune mai adâncă decât crezi. Ai spus, fără teologie și fără explicații: „Doamne, ai grijă Tu de ei.”
Și poate că acesta este cel mai delicat miracol al unui pomelnic: te învață să iubești cu inima Lui Dumnezeu. Nu te oprește doar la „ai mei”, ci te împinge, încet-încet, să adaugi și: „pentru cei ce ne urăsc și ne nedreptățesc”, „pentru cei singuri”, „pentru toți cei bolnavi”, chiar dacă nu-i cunoști pe nume. Hârtia rămâne mică, dar brațele inimii se lărgesc.
Data viitoare când ții în mână un pomelnic și ți se pare un gest mărunt, amintește-ți drumul lui: din palma ta, pe Sfânta Masă, pe disc, în jurul Agnețului, apoi în Potir, în Sfântul Sânge al Lui Hristos.
În doar câteva secunde, numele pe care le scrii ajung mai aproape de Dumnezeu decât le-ai putea duce vreodată prin puterile tale.
Hristos a înviat !
Părintele Teodor Ciurariu
Adevăruri Istorice Ascunse

29/04/2026

BOHOSLUŽBY KVĚTEN 2026

03.05. – MIKULOV – 4. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; O MRVITCÍ RANĚNÉM
SPR. TABITHA (DORKAS).

10.05. – ZNOJMO – 5. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; O SAMARITÁNCE, O
VODĚ ŽIVÉ A O PRAVÉM UCTÍVÁNÍ BOHA.

17.05. – MIKULOV – 6. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; O SLEPÉM.

31.05. – MIKULOV – PADESÁTNICE; SVATÁ TROJICE, SESLÁNÍ
SVATÉHO DUCHA NA APOŠTOLY.


– ZAČÁTEK V 09:00 HODIN –

02/04/2026
31/03/2026

BOHOSLUŽBY DUBEN 2026

05.04. – ZNOJMO – 6. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU – KVĚTNÁ – VJEZD
PÁNA DO JERUSALEMA.

10.04. – MIKULOV – VELKÝ PÁTEK – UKŘIŽOVÁNÍ KRISTOVO;
VZPOMÍNÁNÍ SPÁSONOSNÉHO UTRPENÍ KRISTOVA
(začátek v 09:00 hodin).

10.04. – MIKULOV – VEČERNÍ – VYNÁŠENÍ PLÁŠTĚNICE (začátek
v 17:00 hodin).

11.04. – MIKULOV – VELKÁ SOBOTA –VZKŘÍŠENÍ KRISTOVO –
PŮLNOČNÍ (začátek v 23:00 hodin).

12.04. – ZNOJMO – POSVĚCENÍ POKRMŮ.

12.04. – MIKULOV – SVĚTLÉ VZKŘÍŠENÍ KRISTOVO – SVATÁ A
VELKÁ NEDĚLE PASCHY (začátek v 10:30 hodin).

13.04. – ZNOJMO – SVĚTLÉ PONDĚLÍ.

26.04. – ZNOJMO – 3. NEDĚLE PASCHÁLNÍ; SVATÝCH ŽEN
MYRONOSIC.

27/02/2026

BOHOSLUŽBY BŘEZEN 2026

01.03. – 1. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU – OSLAVA PRAVOSLAVÍ.

08.03. – SV. LITURGIE VE ZNOJMĚ – 2. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU –
SV. ŘEHOŘE SOLUŇSKÉHO – PALAMY.

15.03. – 3. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU – UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE.
SV. 40 MČ. SEVASTIJSKÝCH.

22.03. – SV. LITURGIE VE ZNOJMĚ – 4. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU
– CT. JANA SINAJSKÉHO – KLIMAKA (ŽEBŘÍKOVCE).
SV. 40 MČ. SEVASTIJSKÝCH.

29.03. – 5. NEDĚLE VELKÉHO PŮSTU – CT. MARIE EGYPTSKÉ.

– ZAČÁTEK V 09:00 HODIN –

21/02/2026

Mat. 6, 14- 21, Neděle syropustní – Neděle všeobecného smíření

V odpuštění jde daleko více o záležitost srdce a postoje vůči druhému člověku – můžete (jako křesťané jste dokonce povinni) odpustit i svým nepřátelům, ale vaši nepřátelé mohou dál žít v nepřátelství proti vám. Ježíš říká:
• Matouš 6:14-15 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.
Není to tak, že by Boží odpuštění záviselo na nás, ale skutečnost, zda a jak my sami odpouštíme, ukazuje na to, zda nám samotným bylo odpuštěno. Jestliže vám byly odpuštěny hříchy, potom i vy budete odpouštět. Bude to bolet, bude to vyžadovat modlitby, odvahu a pokoření se. Ale bude to součást našich životů. Ale pokud neodpouštíme druhým, potom to ukazuje, že naše srdce není proměněné Bohem, že tady není Boží odpuštění, jinými slovy: ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.
Odpuštění je však těžké – je to asi to nejtěžší, co může člověk vykonat. Zde se opravdu pohybujeme po hraně nadpřirozena, neboť schopnost odpouštět nám není vrozena. Na druhé straně: hranice mezi přirozeným a nadpřirozeným je hranicí lidskou, je to spíše mez, za kterou nedohlédneme, než nepřekročitelná propast. Bůh ji překračuje velmi snadno – z Jeho pohledu snad ani nemůže existovat.
A to nás vede k poslednímu bodu, který se týká smíření: Zatímco odpuštění se může týkat jenom jedné strany:
Smíření je vždycky ziskem pro obě strany. Znamená to odstranění stávajícího nepřátelství a napravení vztahu. Musíme také ale rozumět tomu, že každé smíření znamená obnovení toho, co bylo rozbité, zničené. Jakmile je něco rozbitého, tak i když to opravíme, už to nikdy není stejné jako to původní.
Tak je to i s našimi vztahy. Pokud je rozbijeme, tak smířením můžeme dosáhnout určité nápravy, ale nikoliv obnovení do původního stavu. To je něco, co může udělat jenom Bůh svým nadpřirozeným zásahem. A někdy to udělá, jindy nikoliv. Je to jako když rozbijete sklenici a potom ji slepíte. Už nikdy nebude tak krásná – bude opravená – to je smíření, ale už to nebude tatáž sklenice jako předtím.
Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom usilovali o smíření s druhými lidmi a o nápravu našich vztahů. Někdy to může dlouhá léta jako v případě Jákoba a Ezaua. Zde bylo zranění a bolest nejenom dvacet let – dvacet let uplynulo od jejich posledního incidentu, který byl jenom onou pověstnou poslední kapkou, díky které pohár přetekl.
Jednou ze známek opravdového ke smíření je štědrost, ochota podělit se s druhým, která vyvěrá z proměněného charakteru.
Všechno, co mám a všechno, co jsem, je jenom Boží milost. Na tomto základě může Boží dítě říci – mám dost. Mám dokonce víc, takže můžu z toho, co mám obdarovat druhé, sloužit druhým, mohu se podělit o Boží požehnání, protože to není moje zásluha, ale Boží dílo.
Srdce, které je smířené s Bohem, srdce, které se díky tomu smiřuje také s lidmi, přetéká touto milostí. Přetéká touhou sloužit druhým, dávat – dávat sebe i dávat z požehnání, kterým ho Bůh zahrnuje. To patří ke smíření.
Není to tak, že teď jsme si podali ruce, mezi námi už nic není, ale už také mezi námi nic nebude.
To je skutečné a viditelné dílo Boží milosti v životě člověka, v srdci věřícího.
Hledáme-li zdroje nenávisti, která s takovou sílou explodovala v tomto století, nemůže¬me pominout humanismus, toto sobecké soustředění se lidstva na sebe. Člověk se stal mírou všech věcí („budete jako bohové“) … Kde ale máme hledat zdroje smíření? Odkud vyprýští? Která vztažená ruka či hůl, jaká zázračná voda, kolik otčenášů?
Znamení a zázraky jsou dary od Boha. Dostává se nám jich, když Bůh ve své nekonečné moudrosti rozhodne, že se bez takové pomoci neobejdeme. Ale nebylo by správné na ně čekat – skutečně neexistuje důvod, pro který by bylo možné Boha nutit, aby pomocí znamení a zázraků jedním rázem napravil to, co se nám podařilo za dvacáté století hlásání Kristo¬va Poselství pokazit.
Ano, znamení existují. Celý svět, vše kolem nás, život, láska, krása, to všechno nese na sobě pečeť Boží lásky, to vše je znamením Jeho lásky k nám, větší, než si dovedeme předsta¬vit. Ale smíření je něco jiného. Smíření je úkol, výzva, povolání – neboť smíření je prvním, nepominutelným krokem k tomu, abychom se začali vzájemně milovat. Nemohu přece milo¬vat někoho, komu jsem neodpustil.
Vyzývá-li nás Ježíš v kázání na hoře k odpouštění a smíření, znamená to, že je se svou pomocí nablízku. Znamená to, že schopnost odpouštět je Jeho krásný dar nám, lidem. Zna¬mená to, že i naše situace je řešitelná, že i zranění, která si vzájemně způsobili lidé střední Evropy v tomto století (a nebylo jich věru málo), se dají léčit.
Ano, můžeme se ptát, kde vzít naději, že i nevěřící, skeptičtí, na sebe soustředění obyva¬telé této části světa se otevřou odpuštění. Kdo je přesvědčí, že stojí za to odpouštět, zapome¬nout, nepočítat křivdy? Kdo je naučí milovat?
Odpověď je prostá: právě k tomu Bůh volá nás, křesťany. Nám se dostalo Poselství Evangelia, dostává se nám působení svátostí, dostává se nám Božího slova. A komu bylo více dáno, od toho se bude více požadovat.
Nezáleží ani tak na tom, zda naším polem působnosti je obchod se zeleninou nebo mezi¬národní vztahy; záleží pouze na míře lásky, kterou jsme ochotni vnášet do našeho každoden¬ního konání. Protože odpuštění a smíření je projevem lásky – a láska je skutečným zname-ním Boží přítomnosti mezi námi a v nás.
Společně si budeme u Pána vyprošovat dar toho, abychom poznávali jeho Slovo a zůstávali mu věrní a abychom byli hledači pravdy. Buďme v našem světě služebníky smíření. Ten krvácí z mnoha hlubokých ran a trpí bídou a násilím. Tento svět volá po smíření a po evangeliu míru. Prosme, aby nás Bůh učinil jeho šiřiteli, evangelisty, znameními a nástroji. Nechť se tak stane. Amen.

30/01/2026

BOHOSLUŽBY ÚNOR 2026

01.02. – NEDĚLE O CELNÉM A FARISEOVI; ZAČÁTEK TRIODU
POSTNÍHO.

08.02. – SV. LITURGIE VE ZNOJMĚ – NEDĚLE O MARNOTRATNÉM
(NEVĚRNÉM) SYNU.

15.02. – NEDĚLE MASOPUSTNÍ; O STRAŠNÉM SOUDU.
OBĚTOVÁNÍ PÁNĚ.

22.02. – SV. LITURGIE VE ZNOJMĚ – NEDĚLE SYROPUSTNÍ;
VZPOMÍNÁNÍ ADAMOVA VYHNÁNÍ.
NEDĚLE VŠEOBECNÉHO SMÍŘENÍ.

– ZAČÁTEK V 09:00 HODIN –

10/01/2026

18.01. – 32. NEDĚLE PO PADESÁTNICI; NEDĚLI PŘED ZJEVENÍ PÁNĚ.
VELKÉ SVĚCENÍ VODY.

Address

Nádražní 27

69201

Opening Hours

08:00 - 13:00

Telephone

+420723984537

Website

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Pravoslavná církevní obec v Mikulově, chrám sv. Mikuláše posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Contact The Place Of Worship

Send a message to Pravoslavná církevní obec v Mikulově, chrám sv. Mikuláše:

Shortcuts

  • Want your place of worship to be the top-listed Place Of Worship?

Share