Quel est le site Web ?

https://www.facebook.com/105643102419304/

Tafofil

Tafofil je člověk,co miluje atmosféru hřbitovů a v oblasti umění preferuje funerální tvorbu.Fotografie i verše na stránce jsou moje dílo.

31/07/2026

Ruiny někdejší benediktinské opatství Mont-Saint-Éloi se tyčí nad krajinou Artois jako němí svědkové minulosti. Dříve duchovní centrum, za Velké války strategická pozorovatelna – a později i terč. V okolních polích dnes leží stovky válečných hrobů, připomínající oběti, které padly v boji o každý metr této krajiny. Klášterní věže mlčky shlížejí na hřbitov pod sebou a dohlédnou i na vojenské hroby těch, kteří toto místo kdysi ochraňovali a položili za něj životy. Místo víry, zkázy a paměti.

30/07/2026

Až andělská křídla oblohu rozetnou
a snesou se na místo, kde je ten kámen,
na který s upřímnou pokorou pokleknou,
vzduch kolem utichne, ty zašeptej " amen ".

29/07/2026

Snažila jsem se, ale nakonec bílé písmo na bílé desce v čestném kruhu na Ústředním hřbitově v Brně, zůstalo na fotce nečitelné. Náhrobek má podobu jednoduché světlé betonové desky, která jakoby levitovala zhruba 15 cm nad zemí. Jsou v něm protiklady - lehkost a tíha, možné a nemožné, vážnost a nadsázka, což odpovídá autorskému stylu spisovatele Kundery.
Splňuje tak přání manželů Kunderových, aby byl jejich náhrobek jednoduchý a střídmý. Milan Kundera byl člověk, který dokázal z obyčejných situací vytáhnout neobyčejné významy. V jeho knihách se potkával humor s tíhou, všednost s filozofií, a to všechno podané tak nenápadně,že to člověka muselo zasáhnout. Ať už psal o lásce, paměti nebo o tom, jak se člověk vyrovnává s vlastní minulostí, vždycky v tom byla trocha ironie, která nezesměšňovala, ale odkrývala pravdu. Kundera byl Brňan, který se stal světovým spisovatelem. Do rodného města se nakonec vrátil alespoň svým posledním odpočinkem. Jeho náhrobek je stejně střídmý jako jeho pozdní styl: nic nepřehání, nic nevnucuje, jen tiše stojí a nechává člověka přemýšlet.

Přepis textu zobrazeného na bílé desce:
MILAN KUNDERA1.4.1929 BRNO – 11.7.2023 PAŘÍŽ
VĚRA KUNDEROVÁ24.10.1935 PRAHA – 14.9.2024 PAŘÍŽ

28/07/2026

Sefardský židovský hřbitov v Bělehradě patří k nejvýznamnějším židovským pohřebištím na Balkáně a zároveň k místům, kde lze doslova číst dějiny jedné mimořádné komunity. Pohřbeni jsou zde Sefardé – potomci Židů, kteří byli roku 1492 vyhnáni ze Španělska a později našli nový domov v Osmanské říši. Právě Bělehrad se stal jedním z center jejich života. Přinesli si s sebou jazyk ladino, španělské kulturní tradice i obchodního ducha a po staletí tvořili významnou součást města.
Na první pohled zaujmou monumentální náhrobky s hebrejskými nápisy, Davidovými hvězdami a bohatou secesní či klasicistní výzdobou. Neobvyklým prvkem jsou ovšem porcelánové fotografie zesnulých. Na většině židovských hřbitovů se s nimi setkáme jen výjimečně, protože tradiční judaismus kladl důraz především na jméno, modlitbu a symboliku. V Srbsku a dalších balkánských zemích se však od konce 19. století rozšířil zvyk umisťovat na náhrobky portréty zemřelých, který převzala i část židovských rodin. Nejde tedy o náboženskou povinnost ani zákaz, ale o místní kulturní tradici. Díky tomu působí zdejší hřbitov velmi osobně – návštěvník se dívá do tváří lidí, kteří zde před více než sto lety žili, pracovali a vychovávali své rodiny.
Na hřbitově se prolínají různé světy. Vedle hebrejských epitafů se objevují nápisy v srbské cyrilici, někdy také v němčině nebo maďarštině. Náhrobky tak vyprávějí příběh komunity, která si zachovala vlastní víru a tradice, ale zároveň byla pevnou součástí srbské společnosti. Nejde jen o místo posledního odpočinku, ale o jedinečný historický archiv pod širým nebem.

27/07/2026

Poznala tato okřídlená bytost mezi tisíci jinými hroby, že dlí na rovu nebožtíka modré krve ? Tento krásný okřídlený mladík - jinak zvaný Genius - představuje římského předchůdce Anděla. Rozdíly můžeme najít v jejich poslání. Genius je spojován s ochranou konkrétního místa, zatímco Anděl se svými křídly by měl být nezávislý na prostoru i čase. Společnou vlastností jim zůstává věčné mládí a nedotčenost pozemským světem. A tak si myslím, že tento Genius, jsa nedotčen naším světem, nikdy nevěděl a bylo mu srdečně jedno, že ochraňuje místo posledního odpočinku Jana Františka Bořka Dohalského z Dohalic. Potomka starobylého českého rodu, jehož historie sahá až do 14.století. Myslím, že tyto nebeské bytosti to mají nastavené jinak. Asi tak, že padni komu padni, bo ve smrti jsme si všichni rovni...

26/07/2026

Od roku 1960 odpočívá profesor Karel Absolon na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně – symbolicky pod mohutným vápencovým náhrobkem ve tvaru jeskynního vchodu. Karel Absolon patří k nejpřednějším a ve světě nejznámějším zástupcům naší prvorepublikové vědy. Jeho prvním zájmem se stal výzkum jeskynního hmyzu, už v době studií na Karlově univerzitě v Praze však začal zkoumat nejen temnostní faunu, ale i krasové podzemí. Do roku 1908 probádal a zdokumentoval většinu jeskyní severní části Moravského krasu a Rudické propadání. Několikrát sestoupil s přáteli na dno Macochy, v mnohých známých jeskyních se mu podařilo proniknout do nových rozsáhlých prostor. Roku 1909 se Absolon a jeho spolupracovníci prokopali do prvních krápníkových dómů Punkevních jeskyní a do pokračování jeskyně Kateřinské. Už dva roky předtím se Karel Absolon habilitoval jako docent s prací, která se týkala podzemního toku Punkvy, a získal místo kustoda zoologického oddělení Moravského zemského muzea. Po roce 1916 se intenzivně zabýval také archeologií (Dolní Věstonice, Pekárna a další) a stal se průkopníkem moderního výstavnictví – pavilon „Člověk a jeho rod“ (1928). Právě díky Karlu Absolonovi se Brno může dodnes pyšnit unikátním muzeem Anthropos. Po celou dobu řídil práce na podzemní Punkvě, kde sváděl heroický zápas s nástrahami vodních sifonů. Bitva o Macochu byla i za pomoci těžké techniky v roce 1933 vítězně dobojována – téhož roku už se po hladině projížděly lodičky s prvními návštěvníky.

25/07/2026

Nechte mě plout s karavanou ptáků,
co každý podzim na jih odlétá.
Vylétnu výš nad bílou hradbu mraků,
budu se třpytit ve hvězdných konfetách...

24/07/2026

Hrob rodiny Mrštíků na hřbitově v moravských Divákách připomíná osudy dvou výjimečných českých spisovatelů – bratří Aloise a Viléma Mrštíkových. Právě tady hledali inspiraci pro svůj nejslavnější román Rok na vsi, který zachytil život v tehdejší moravské vesnici se vším dobrým i zlým.
Jejich vlastní život ale neměl šťastný konec. Vilém Mrštík dlouhá léta bojoval s psychickými problémy a v roce 1912 spáchal sebevraždu. Odpočívá na místním hřbitově pod křížem, který navrhl významný architekt a výtvarník Dušan Jurkovič. I díky tomu patří jeho hrob k pozoruhodným ukázkám Jurkovičovy hřbitovní tvorby.
Alois Mrštík zemřel v roce 1925 v Brně na následky prodělaného tyfu. Jeho bronzová urna byla uložena do čestného hrobu na Ústředním hřbitově. Jenže ani tam nenašel klid. V roce 1996 hrob vykradli zloději kovů a urnu s ostatky odnesli. Nikdy se nenašla a pachatelé nebyli dopadeni. O rok později nechalo město Brno hrob obnovit a doplnit novou bustou od sochaře Zdeňka Řehoříka.
Je až zvláštní, kolik smutku se do osudů obou bratrů otisklo. Přesto po nich zůstalo něco, co žádný čas ani zloději vzít nedokážou...

23/07/2026

Trouchniví andělé ze snění uvití
hodnota bytí je mince bez krytí
slova jen znaky zbavené významu
a lásku můžeš jít handlovat do krámu...

22/07/2026

Na židovském hřbitově v Lošticích stojí krásná maceva na hrobě Ester, ženy Mošeho Bermana. Každý vytesaný motiv vypráví příběh o životě, víře, lásce a naději, že lidská památka přetrvá déle než samotný čas.Když se před touto macevou na chvíli zastavíš, snadno pochopíš, že nejde jen o kámen nad hrobem. Je to vytesaná vzpomínka na Ester, na její život i na lásku těch, kteří ji chtěli uchovat v paměti dalších generací
Po stranách horní části macevy jsou dvě louče obrácené plamenem dolů. V židovské sepulkrální symbolice představují zhasínající život. Plamen mířící vzhůru znamená život a jeho sílu, obrácená louč pak připomíná chvíli, kdy se pozemská cesta uzavírá. Je to tichý, ale velmi působivý obraz lidského odchodu.
Ve vrcholu náhrobku jsou vytesány okřídlené přesýpací hodiny. Připomínají, že čas neúprosně plyne a s křídly doslova odlétá. Jsou něžným i vážným mementem mori – připomínkou, že každý okamžik našeho života je vzácný a že nic na tomto světě netrvá věčně.
Nad středovou částí macevy září šesticípá Davidova hvězda (magen David), nadčasový symbol židovské víry, identity a sounáležitosti. Je tichým znamením příslušnosti k národu, který si po staletí uchovává svou tradici i naději.
Horní i spodní část nápisového pole lemují stylizované rozvinuté svitky pergamenu. Odkazují na Tóru, moudrost a celoživotní hledání poznání. Zároveň připomínají i symbolickou Knihu života, do níž je podle židovské tradice zapsán osud každého člověka.

Adresse

Mont-Saint-Éloi
62144

Site Web

facebook.com

Notifications

Soyez le premier à savoir et laissez-nous vous envoyer un courriel lorsque Tafofil publie des nouvelles et des promotions. Votre adresse e-mail ne sera pas utilisée à d'autres fins, et vous pouvez vous désabonner à tout moment.